Na cestě...Bez navigace

5. prosince 2018 v 13:01 | Nikol
"Je jen jedna dokonalá cesta, a tato cesta je před Tebou, vždy před Tebou." -Sri Chinmoy-

Mám zůstat? Mám odejít? Mám změnit trenéra? Mám přestat s tancem úplně? Co mám dělat? Necítím se šťastná. Něco mi zde chybí. Co je ta správná varianta? Co je ta správná cesta? Vidím cíl, ale nevidím, kudy k němu.

Jenže...

...i cesta může být cíl.

Existuje nespočet knih o uváženém rozhodování, o tom, jak si správně přát, o efektivitě, o time managementu, o prokrastinaci či o rozhodovací paralýze. Stejně stále váháme, jak se správně rozhodnout a je jedno, kolik jsme toho už načetli. Uvažujeme u velkých životních rozhodnutí, kudy se vydat, abychom nechybovali a abychom nelitovali.

Sama jsem se takhle rozhodovala, jakou si vybrat vysokou školu, když mě přijali na dvě současně a já na obě chtěla.
Váhala jsem, zda zůstat s tanečním partnerem, Honzíkem, s nímž jsme dosáhli mnoha vytyčených cílů nebo jít dál a riskovat, že už třeba tanečního partnera nenajdu.
Hodněkrát jsem přemýšlela, jakého životního partnera si zvolit a zda vůbec nějakého volit, či si radši dopřát čas sama pro sebe.
Takovým rozhodutím máme tendenci věnovat opravdu hodně pozornosti a hodně času, abychom neudělali chybu. Pak je ale mnoho menších rozhodnutí, která jsou zdánlivě bezvýznamná a my se jimi nezabýváme. Ve skutečnosti mohou ale naše životy mnohdy ovlivnit mnohem více, než si myslíme.

Bezmyšlenkovitě jsem takhle třeba před rokem odpověděla na jednu poptávku po vystoupení a odpověděl mi sympatický tanečník, blonďák zhruba v mém věku. Tehdy cizí člověk. Dnes už vím, že se jmenuje Jan Mexo Řehák a vedeme spolu taneční projekt s názvem Tanec jako odpověď. Mimochodem, to vystoupení kvůli kterému jsem se ozvala, se nakonec nekonalo, ale já získala skvělého kamaráda, lektora a tanečního parťáka v jednom.
Před třemi lety jsem si nechala ujet metro s tím, že pojedu až tím dalším, když přece nespěchám. No a co se stalo? Přišla ke mně Bára Dubanská: "Nikčo, to je let, co jsem Tě neviděla, to snad není možné, zrovna tento týden jsem na Tebe myslela a přemýšlela, jak se s Tebou spojím. Přítel totiž zakládá takový orchestr a potřebovali by pomoct s tancem." Tím přítelem tehdy byl Petr Kroutil, frontman Original Vintage Orchestra. Tenhle skvělý punk-swingový orchestr je mou taneční a hudební rodinou, s níž trávím mnoho volného času. Kývla jsem, že jim s tancem pomůžu v domnění, že budou chtít naučit pár kroků a vznikla z toho spolupráce a téměř každotýdenní koncertování, které mám tu čest doprovázet svým tancem.
Před pěti lety jsem se chystala na firemní párty a při odchodu z tanečního kurzu se mi zželelo jedné kurzistky, která chtěla něco podnikat a nevěděla, co s načatým večerem, tak jsem ji vzala s sebou. Tou ženou byla Zuzka Nováková, která se mi právě tehdy na téhle párty zmínila, že by chtěla odletět na měsíc do Brazílie, že tam má kamaráda, ubytování zajištěno, chce to jen letenky a někoho, s kým by vyrazila. Tak jsme vyrazily.
Takových příkladů mám spoustu. Byly to chvilky, kdy jsem hluboce nerozmýšlela, co se bude dít, jakým metrem pojedu nebo s kým někam půjdu. Prostě jsem spontánně jednala podle momentálního pocitu a nastavení a ono to vždycky dobře dopadlo.
Proč bych se tedy u zdánlivě "větších" věcí měla rozhodovat jinak, když právě tento přístup mi tak skvěle funguje?
Ve všech životních situacích, kdy se musím rozhodnout, kterou cestou se dále vydám, uplatňuji v podstatě dva přístupy.
Prvním mě inspirovala Iva Roze Skochová na konferenci TedX 2013. Navedla mě na položení prosté otázky v dobách nejistoty: "Kdyby mi zbývalo šest měsíců života, dělala bych tohle dále?" Takhle jednoduché to je. Hned vím, co chci a co ne.
"Kdyby mi zbývalo šest měsíců života, chtěla bych ještě studovat tuhle školu?" NE.
"Kdyby mi zbývalo šest měsíců života, chtěla bych ještě závodně tančit?" ANO.
"Kdyby mi zbývalo šest měsíců života, chtěla bych být s tímhle mužem?" NE.
Pak zde mám ale ještě druhý ověřovací přístup, který mi velí a upozorňuje mě, že si ve skutečnosti nemohu nikdy špatně vybrat. Každá cesta, kterou si zvolím může být dobrá a někam mě zavede. My samozřejmě nikdy nevíme, co by se stalo, kdybychom na párty vzali někoho jiného, jeli jsme o metro dřív nebo kdybychom na inzerát neodpověděli. Podle mě by si nás dotyční lidé našli jinou cestou nebo by se to prostě nemělo stát a místo toho bychom zažili něco jiného. Kdo by chtěl na tohle téma rozjímat víc, tak může u filmů Mr. Nobody nebo Butterfly effect.
Každá cesta je dobrá, ale co je důležité - MUSÍME ODLOŽIT NAVIGACI, protože I CESTA MŮŽE BÝT CÍL.
V životě sklouzáváme stejně jako v autě k zadávání cíle hned na začátku. To je samozřejmě z pohledu výkonu a z dlouhodobého hlediska rozumné, jenže...my někdy nevíme takhle dopředu, jaký je ten cíl. V Americe jsme takhle cestovali Kalifornií a jen shodou náhod jsme se dostali do Antelope Canyonu. Pro mě to byl jeden z největších zážitků, ale rozhodně to nebyl původní cíl. Byl prostě jen na cestě.
Cíl se někdy navíc může v průběhu cesty změnit, nemyslíte? Fotograf Steve McCurry poznamenal v dokumentu ke své výstavě, která zde před dvěma roky byla, že se třeba někdy vypraví s jasným cílem nafotit v nějaké destinaci nějaké snímky. Ale cestou se třeba ukáže, že ho potká něco mnohem zajímavějšího a pak je potřeba nelpět na předem stanoveném cíli, ale reagovat hned. Teď a tady. Vzít z toho maximum. Život totiž neběží podle jasných linek, ale podle různě klikatých čar a my zkrátka nevidíme za roh.
Jako dítě jsem chtěla tančit. Jako díte jsem tančila a tančím stále. Byl to můj sen. Původně bylo mým cílem JEN tančit. Pak jsem chtěla tančit a mít šaty jako princezna. Pak jsem chtěla závodit. Když jsem začala závodit, chtěla jsem samozřejmě vyhrávat. V průběhu času jsem zjistila, že když s tanečním partnerem vyhráváme, tak sbíráme zároveň body, které nás posouvají do vyšších tříd a to s sebou nese další možnosti. Větší výzvy, nové variace, dobré páry okolo, krásné soutěže, výlety dál po České republice a pak i výlety do zahraničí. Z malých lokálních soutěží ve vesničkách jako je Praskačka nebo Nové Strašecí jsem se postupně přesunula do Prahy, Brna, Ostravy, Olomouce a odtud do Frankfurtu, Berlína, Drážďan, Mariboru a Pésce. Mám zapnutou navigaci a jedu. Jenže v době, kdy jsem začínala tančit, to znamená v roce 1995 ještě žádné navigace nebyly. Byl to čas bez mnohých technologií, bez internetu, bez mobilů, bez navigace a já si moc dobře vzpomínám, že tenhle čas byl v něčem jednodušší, prostší a i cíl byl v důsledku toho všeho jasnější. Cílem tehdy pro mě bylo TANČIT. Nejlepší tanečnicí v této době v mých očích byla Lenka Čuříková, která tančila u nás v klubu. Dál moje znalosti a očekávání nesahaly, dál jsem neviděla, tanečnice světového formátu jsem neznala. Dnes mám youtube a vidím tanečníky z celého světa a vidím, že cíle přibývají, nároky rostou a tím se cíle víc a víc vzdlaují a zároveň jsou i víc a víc na dosah.
Je krásné, když člověk zadá do navigace cíl, jede a dojede tam. Dojede takhle podle navigace do cíle třeba 100x. Bezpečně, bez nehody, je tam. Dosaženo, odškrtnuto, tak jsme tady. Vytančili jsme třídu C. Jééé, už máme třídu B. Už máme třídu A, skvělé. Startujeme na Mistrovství republiky. Teď jedeme na svět. Byli jsme teď druzí v Německu, skvělé.
Ale víte co?
Myslím. Ne, jinak - cítím, že je na čase navigaci zase vypnout a položit si tu základní otázku: "Kdyby mi zbývalo šest měsíců života, chtěla bych to takhle?" NE. Ve skutečnosti bych se totiž chtěla vrátit k té původní podstatě - k tanci pro radost, protože CHCI, ne protože MUSÍM.
Včera mi taneční partner říkal: "Tak já přijedu i zítra." (jezdí za mnou z Brna a původně měl přijet jen v pondělí, úterý, čtvrtek, pátek). Krom toho se v sobotu uvidíme na závodech a v neděli zase na tréninku.
Zeptala jsem se ho: "A chceš přijet?"
On: "Musím."
"Jakto že musíš?"
"No, milá zlatá, bez tréninku to nejde. Pokud se chceme zlepšovat a chceme vyhrát, tak musím."
"Na to se Tě ale neptám. Já se Tě ptám, jestli CHCEŠ zítra přijet, ne jestli MUSÍŠ."
"A jaký je v tom rozdíl?"

Tak a to je ono. Často už ani nepoznáme rozdíl. Navigace totiž říká: TUDY, TUDY, TUDY a my si říkáme - jasně, jedu tudy, protože MUSÍM. No jo, ale tamhle je přeci odbočka na Mácháč, sice to není můj cíl a ani to není na cestě, ale co když tam teď zrovna CHCI?
Navigace sice zohlední nejrychlejší a nejkratší trasu a Waze vám stále aktualizuje současnou dopravní situaci, ale pořád je to jen stroj. A strojům chybí emoce, takže s tímhle vám navigace bohužel nepomůže. Proto je občas potřeba ji vypnout, otočit se jakýmkoli směrem a prostě vykročit, protože Ta správná cesta je před Tebou, vždy před Tebou.
 

Změna je život - Medaile, symbol úspěchu

10. listopadu 2018 v 23:08 | Nikol
Vzpomínám si ještě velmi živě na dobu, kdy jsem byla malé dítě. Respektive vybavuji si čas, kdy jsem bývala tou malou začínající tanečnicí. Na prvních závodech jsme hned postoupili do semifinále, ale já pak trucovala, že nejsme ve finále. Podle mě jsme tam měli být. Maminka mě upozornila, že jestli budu takhle trucovat a nebudu zvládat prohry, tak zařídí, abych ihned s tancováním skončila. To mi docela rychle pomohlo k tomu, abych se naučila vypořádávat s různými výsledky.
Tančila jsem dál intenzivně, každý den, s nadšením, pro radost, pro výkon i s touhou po těch nejlepších výsledcích. Chtěla jsem i vyhrávat, samozřejmě. Za vítězství člověk získával a dodnes získává body potřebné k postupu do vyšších tanečních tříd. Navíc může získat medaili a medaile je něco, co jsem vždy obdivovala. Pokud jsem se objevila na návštěvě u někoho, kdo měl doma byť i jen jednu jedinou medaili, tak mě svým způsobem tenhle kov vždy fascinoval a pokaždé jsem se ptala, odkud a za co ji dotyčný/dotyčná získal/a. Nemálo lidí v mém okolí navíc nemělo doma jen jednu medaili, ale hned celou sbírku. To bylo pro mě teprve wau. Zavěšený balík medailí na šprincli od postele. Nebo vyrovnané medaile na poličce. Medaile visící někde v prostoru hrající o sebe jako zvonkohra. To pro mě bylo pokaždé fascinující, obdivuhodné a možná i záviděníhodné? Ne, to úplně ne. To nebyl ten pocit. Spíš to bylo inspirativní. Také jsem chtěla mít doma medaile. Spoustu. Toužila jsem po vlastní medailové zvonkohře, která by mně i každé návstěvě ukázala, že něco dělám, dělám to dlouho a jsem v tom dobrá.
Za prvních zhruba deset let tance jsem posbírala asi sedm medailí. Výher nebylo tolik, a i když v mém životě byly, tak ne vždy jsme dostali medaili nebo pohár. Vše se ale změnilo, když jsem se k závodnímu tanci před čtyřmi lety vrátila.
Vyjeli jsme na první soutěž - šup, medaile. Na druhé nám to o jednu příčku uteklo. Třetí soutěž - zase medaile. Čtvrtá - tam nám to uteklo. Pátá - medaile....Nebudu vyjmenovávat všechny soutěže, protože to by bylo na dlouho. Poslední čtyři roky trávím většinu víkendů na tanečních závodech, soustředěních nebo na vystoupeních. Za tu dobu se mi doma podařilo konečně vytvořit onu vytouženou medailovou sbírku. Vynahradila jsem si všechny ty roky, kdy jsem ji měla ukrytou jen ve svých snech a v předsíni jsem si v současné době zbudovala z mého pohledu vtipnou tzv. (před)SÍŇ "slávy". Jakmile vejdete ke mně do bytu, tak hned za dveřmi vás přivítají různé vzkazy od mých kurzistek, fotografie z všemožných akcí, kde jsem vystupovala a soutěžila já sama nebo mé taneční studentky a studenti. Fotky obměňuji a přidávám. Uprostřed této stěny jsou na tyčce namotány jedna vedle druhé všechny medaile, které jsem za ty roky získala. Začínala jsem zhruba na deseti, pak jich bylo patnáct a dnes už se mi na tu tyčku ani nevlezou, takže jsem začala přemýšlet, co s tím budu dělat? Kam budu dávat ty další, pokud nějaké budou? No a víte co? Už jsem to vymyslela.
Včera ráno jsem je všechny sundala. Všechny jsem je vzala jednu po druhé, a když jsem je držela v ruce všechny naráz, tak jsem si najednou uvědomila, jaká to je tíha. Nemluvím jen o těch medailích, ale o tom, co stojí za nimi. Cítila jsem za nimi veškerou tu dřinu, úsilí, peníze, čas, ježdění na závody, tréninky, hledání tanečních partnerů, touhu po dokonalosti a nikdy nekončící pilování taneční techniky. Zavzpomínala jsem si na všechna ta bolavá kolena, chodidla, ztuhlý krk, zablokovaná záda, namožené svaly a unavenou mysl. Cítila jsem to úsilí, které jsem musela do tance vložit každý ten den, abych posbírala každý z těch kovů, které jsem teď držela. Každá ta medaile pro mě byla samozřejmě krásnou odměnou, když mi ji dávali na krk v momentě výhry či jiného umístění, ale zároveň vím, že to nebylo zadarmo a chtělo to opravdu hodně chuti, píle a odhodlání.
Včera, když jsem medaile sundala a uklidila do šuplíku, tak jsem se jen postavila před stěnu s fotkami, kde je teď uprostřed prázdné místo.
Stála jsem před tou stěnou a dívala jsem se na ni a víte, co jsem cítila? Úlevu. Obrovskou úlevu. Najednou všechna ta dřina byla pryč z mých očí a já viděla jen nepopsaný list. Přede mnou se nacházela jen prázdná stěna. Žádná očekávání, žádný tlak na obhajování získaných umístění. Žádná očekávání od sebe ani od okolí. Prázdno. Nový začátek. Zítra můžu jet na závody a může to dopadnout jakkoli. Bude to jako bych soutěžila poprvé a medaile může být brána jako první do sbírky. Pokud ale nějakou medaili ulovím, tak vím, že ji dám hned do šuplíku, aby další soutěž mohla být zase jako nový start. Tenhle pocit je totiž neskuteně osvobozující.
Osobně se celý život ztotožňuji s citátem: "Měli bychom si uvědomit, že i to, co máme nyní, bylo kdysi předmětem naší touhy." Považuji za důležité vnímat v každé fázi života, že sice teď třeba remcáme, že dopadáme hůře na závodech, ale zároveň pochopit, že dopadáme hůře proto, protože jsme postoupili do vyšší kategorie mezi lepší páry, tím pádem je náročnější konkurence a my už nemůžeme být pořád první. Tady jsme chtěli být, to bylo předmětem naší touhy a ta se naplnila.
Zároveň se ale domnívám, že je i důležité uvědomit si, kdy se změní životní situace, přeskládají se naše hodnoty, touhy a priority a je potřeba uchopit život za jiný konec, abychom nepřestali být šťastní a motivovaní.
Takovým momentem pro mě bylo, když jsem se rozhodla nedostudovat druhou vysokou školu. Uvědomila jsem si, že je pro mě větší výzvou jednou něco nedokončit, než to došlapat zase poslušně až do zdárného finále. Došlo mi, že poslední rok studuji už jen tak ze setrvačnosti a že mě vůbec nenapadlo, že by to mohlo být někdy jinak.
Velkým prozřením pro mě bylo, když mi došlo, jak moc už mě vyčerpávají tréninky s předchozím tanečním partnerem. Vše bylo skvělé a zalité sluncem, ale najednou se změnila potřeba a touha (moje, jeho, možná obou) a naše cesty se začaly rozcházet. Tehdy bylo potřeba udělat krok stranou. Zariskovat, pustit to a jít dál.
Takových momentů je v životě spousta, někdy větších, někdy menších. Jde třeba jen o chvilky jako je sundání medailí ze stěny. To jsou ty chvíle, kdy učiníme změnu, díky které můžeme zažít svět kolem nás jinak, z jiné perspektivy. Bez změny nemůžeme vstoupit do jiných dveří, než do těch, do nichž jsme již vstoupili a nehodláme je opustit. Bez změny nelze život prožít, ale jen přežít, protože ZMĚNA JE ŽIVOT.

10 nejhorších tanečních mýtů

22. září 2018 v 12:52 | Nikol
Existuje několik vět, které jsem za svůj život tanečnice, lektorky a choreografky slyšela už tak milionkrát od tisíců různých lidí. Ke všem těmto větám se ale stavím jako realistická optimistka, což znamená, že nic není černobílé a domnívám se, že vše má své řešení. Zároveň se hlásím také ke konstruktivistickému přístupu, který upozorňuje na svět kolem nás jako na konstrukt lidí, co ho vytvořili. Tím pádem cokoli děláme, vidíme a utváříme, tak je už někým vykonstruované, vytvořené a neexistuje tak jedna univerzální pravda, ale vždy jde o konstrukci.
Nenechte se odradit složitým úvodem. Pouze jsem ze studií genderu zvyklá vymezovat vlastní pozicionalitu, díky níž může pak čtenář/ka lépe pochopit, odkud se berou další myšlenky. No a teď už pojďme zcela lidsky, srozumitelně a lidově na mýty a stereotypní výkřiky, o nichž zde píšu.
1. Ten/Ta má talent. Osobně ke každému tanečníkovi/tanečnici, žákovi/žačce přistupuji jako k člověku, který se chce naučit tančit a ve skutečnosti talent nemá. Vycházím z premisi, že nikdo nemá větší či menší talent, protože se mi roky a roky praxe osvědčilo, že něco jako větší či menší talent je nesmysl. Mohla bych v této části odkázat na knihu Nastavení mysli od psycholožky Dweckové, kde se dozvídáme, že vše je o píli, tréninku a chuti se zlepšovat. Především bych ale ráda zmínila jeden postřeh z vlastní praxe. Zdá-li se nám někdo na lekci obzvlášť talentovaný, tak se většinou ukáže, že už má pouze nasbírané nějaké taneční či jiné pohybové zkušenosti. Zpravidla se na kurzech někdo hýbe lépe a někdo hůře. Ten, kdo se hýbe hůře ale většinou pouze doposud nenavštěvoval žádné pohybové aktivity. Dejte jakémukoli člověku čas a tančit se naučí, celé je to o vytrvalosti, dřině a technice, žádný speciální talent nepotřebujete.

2. Jsem dřevo. To vám řekl kdo? Je to ostatně jen jiný pohled k bodu 1, takže zopakuji, že nikdo nemá talent a nikdo není dřevo. Učený z nebe nespadl, to je celé, takže optimismus do dlaní a jde se trénovat. 😉

3. Nemám pohybovou paměť. Mám pro vás jedno překvapení - i tohle se rozvíjí tréninkem. Pokaždé mě někdo přesvědčuje, že nemá pohybovou paměť. Krásnou ukázkou je příklad z taneční dovolené, z níž jsem se teď vrátila. Bylo tam sedmnáct tanečnic. Dvě si nepamatovaly moc kroky a považovaly se za neschopné, pomalé, bez pohybové paměti. No jo, jenže je důležité podívat se na další faktory a proměnné (to jsem se naučila pro změnu na sociologii). Ze sedmnácti tanečnic jedna chodí tančit devět let, dalších zhruba osm tančí asi šest či sedm let. Jedna žena tančí zhruba pět let a k tomu protančila asi dalších deset let v mládí. Pak tam bylo pár žen, co tančí rok či dva, no a pak ty naše dvě ženy, které si myslely, že jsou "bez pohybové paměti". Tyhle dvě ženy začaly tančit teď. Ano, teď na té dovolené. Když o sobě začaly pochybovat, tak jsem se zeptala žen kolem nich: "Ráďo, bylo v té choreografii pro tebe něco nového?" "Ano, jeden prvek." "Káťo?" "Taky jeden prvek." "Marťo?" "Pro mě nic." To byly odpovědi žen, co chodí šest a více let. Ty dvě ženy, co teď začaly tančit, neznaly ani jednu z předkládaných variací. Kdo by si to taky měl pamatovat? To je stejné jako když se učíte základy filosofie už podesáté, a nebo poprvé. Podesáté už asi víte, kdo byl Platón, Aristotelés ad., co napsali a kde žili. To už můžete přeskočit. Když o nich ale slyšíte poprvé, tak má člověk problém zapamatovat si i jen jejich jména.

4. Neslyším hudbu. Pokud máte dvě uši, tak ji určitě slyšíte. Řekl vám ale někdo, co přesně máte poslouchat? Věděli jste například, že samba má osm dob a každá doba je tzv. těžká, výrazná, uzemněná? V sambě houpu nahoru a dolů, na celé doby chodím dolů, na mezidoby (na tzv. a) chodím nahoru. No a věděli jste například, že v rumbových skladbách bývají zvýrazněné hudebně doby dva a čtyři? Bývají tam bubínky a věděli jste vůbec, že rumba se počítá do čtyř? Stylem dva, tři, čtýýýři, jedna. No, pokud jste to nevěděli, tak jak byste to v tom mohli slyšet? Každý, kdo prošel mým či jiným kurzem, kde mu/jí byly tyhle hudební základy vysvětleny, tak slyší hudbu. Sama za sebe aspoň musím říct, že ve své praxi jsem nepotkala nikoho, kdo by hudbu neslyšel. Potkala jsem se pouze s lidmi, kteří byli ve stresu, nevěděli, jak si počítat, neslyšeli nikdy o tom, co je melodie a co je rytmus atd. To všechno se ale dá naučit.

5. To nejde. No jasně, hned to nejde, ale jak říkává můj oblíbený trenér: "Nejde znamená neumím." Až to budete umět, tak to půjde. No a je jasné, že to nebudeme umět hned, když je to nové. Jaké to bylo, když jste se učili řídit? Šlo to hned? Nevím, jak vám, ale mně určitě ne. Mnohokrát mi auto tzv. chcíplo, vjela jsem, kam jsem neměla, jezdila jsem nízkou rychlostí, protože jsem se bála, že auto neukočíruji, visela jsem na volantu atd. Řekla bych, že mi to moc nešlo. Dnes ale jezdím kolem třiceti tisíc kilometrů ročně. Řekla bych, že dnes už mi to jde lépe. Co když jsme se učili chodit? Mluvit? Nepočůrávat se, ale chodit na nočník? Víte, kolik pokusů bylo marných? Kolikrát jste dopadli na zadek a někdy ještě k tomu na mokrý zadek? No a co dneska? Za vás všechny doufám, že dnes už to všechno jde. 😉

6. Můj tanečník mě nevede. A víte, co přesně po něm chcete? A jdete mu naproti? Co je to vlastně vedení? Vedení neznamená, že by vás ten druhý měl někam dostrkat, ale jde o způsob jemného nasměrování. Váš tanečník by měl určovat kdy a kam, ale vy určujete jak moc. Na vedení se podílejí oba. Tanečníka vnímám jako policajta na křižovatce, který určuje čas, místo a způsob, ale já jsem v páru ta, co startuje auto a rozhoduje, jak moc rychle pojede. Kdykoli máte pocit, že vás tanečník nevede, tak si prohoďte role a zkuste si danou figuru zatančit na té druhé straně, jen tak přijdete oba nejlépe na to, co je přesně potřeba udělat. Pokud nestojíte oba připravení s pozitivní energií a ochotou aktivně naslouchat, tak vedení nebude fungovat.

7. Až se naučím kroky a budu si jistý/jistá, tak přidám výraz. A to bude kdy? Tančím dvacet tři let a nikdy ničím v tanci si nejsem stoprocentně jistá. Stále se nimrám v tom samém a můžu vám z hlavy odříkat několik způsobů toho, jak zatančit například new york v cha che, dělala jsem ho asi milionkrát a stejně vím, že tam stále jsou velké rezervy a mám se hodně co učit. Nikdy ho nezatančím dokonale, proto je potřeba začít si to užívat mnohem dříve, než to budu perfektně umět a dojdu dokonalosti. Proč? Protože dokonalé to nikdy nebude, a především jde přeci o to, abychom si to užili, ne? A jak si to chcete užít s kamenným, zamračeným výrazem a hlavou koukající se dolů na zem?

8. Na soutěži/vystoupení to zajedu naplno, to je jasné. Jo, to určitě. Existují výjimky, ano, i já je znám. Jsou výjimky, které vidím na tréninku a říkám si, že to snad nějak na vystoupení zvládnou a pak mě mile překvapí, protože se do toho opřou výrazem tak, že se mnohé technické nedostatky ztratí. To jsou ale opravdu výjimky. Na tréninku je člověk zpravidla ve stresu z kroků a techniky. Na vystoupení a soutěži nás stresují navíc světla, diváci, make-up, boty, šaty, vlasy, jiný parket, jiné prostředí, vzduch, jsme najedení málo nebo moc, přišel ten kluk, na kterém mi tolik záleží, proč mi babička řekla, že ty šaty mi nesluší atd. Znám mnohem více tanečníků a tanečnic, kteří jsou excelentní na tréninku a pak veřejně přijde výbuch. Jeden trenér mi kdysi poradil vkládat do vlastního tréninku co nejvíce vlivů, které na nás mohou pak působit na soutěži či vystoupení. Radím to samé, takže směle do toho. Namalujte se, učešte se, zkuste si vše v kostýmu, cokoli, co vám pomůže, a hlavně si to všechno zkuste naplno. Hodně lidí se snaží jet na vystoupení či soutěži více než jezdí normálně, což vede akorát k tomu, že tuhnou v pohybech, padají, protože pohyby přehánějí a nejsou na to sami zvyklí a rozhazují tak i své taneční protějšky či kolegy/kolegyně ze skupiny. Jak to navíc člověk moc napálí, tak se může brzy vyčerpat, a ještě k tomu může najednou zapomenout sestavu, protože tělu a mozku je vysíláno, že dělá nějaké nové pohyby, které náš mozek nezná. Proto bacha a radši jezděte naplno pořád. Jak praví jedna ze Čtyř dohod - "Dělej věci nejlépe, ale ne lépe."

9. Rumba (samba,...dosaďte si dle libosti) je nejtěžší tanec. Každý tanec je těžký z nějakého důvodu. Nebo každý tanec je lehký z nějakého důvodu. Vždy záleží na úhlu pohledu. Zamyslete se ale nad tím, zda se vám ve skutečnosti nezdá daný tanec těžký jenom proto, že vám to někdy někdo takhle podal. Slýchávám například, že rumba je opravdu těžká, protože tam je nejasná hudba a potažmo počítání. Ona ve skutečnosti hudba i počítání jasné jsou, ale někdo vám to musí vyjasnit. Samba je komplikovaná, protože se v ní kloubí kroky a bounce. Ano, je to možná náročnější na koordinaci, ale pro někoho je to možná přirozenější než ostré sekání nohou typické pro cha chu. Každý tanec je specifický, a právě ten široký záběr umožňuje stát se univerzálním tanečníkem/tanečnicí. Kombinace všech tanců umožňuje, abychom měli taneční rozhled a mohli také přenášet technické poznatky z jednoho tance do druhého. Když se oprostíme od specifik každého jednotlivého tance, tak věřte, že vám stačí pár pouček a zatančíte cokoli. Stát nad nohou, ve vlastní ose, tlačím do parketu a od toho se vytahuji nahoru (téměř v každém kroku). Tohle dodržujte a zatančíte všechno.

10. Pro Tebe jako pro lektorku to musí být hrozné sledovat, jak se tu potácíme. Kolikrát jsem slyšela tuhle větu? Jen za tohle léto asi tak dvacetkrát - na narozeninových oslavách, na svatbách, diskotékách. Chcete znát můj pohled taneční lektorky? Když sedím u parketu a sleduji ostatní dvojice, je to zpravidla ze dvou důvodů. Tím prvním je, že sama už mám ten týden hodně odtančeno a jsem unavená. Songy jako Bamboleo, Mám boky jako skříň, Lambada ad. jsou krásné a ano ještě před pár lety by mě zaručeně zvedly za židle. Dnes je mám ale už tak naposlouchané a některé oposlouchané, že se mnou takhle necloumají a je jen opravdu máááálo písniček, na které opravdu MUSÍM jít tančit. Někdy mám tu chuť a náladu křepčit až do ranních hodin a mám radost z hezkých hitů, ale vzhledem k tomu, že mnoho těch hitů poslouchám každý den od rána do večera, tak se mnou už tolik necvičí jako dříve. Pryč jsou ty časy, kdy nebyl internet, Lambadu jsem měla nahranou je na jedné kazetě a babička mi ji pouštěla vždy na narozeniny, někdy i dvakrát během toho jednoho významného dne. Druhým a podstatnějším důvodem pro to, proč sedím, je, že vás sleduji a raduji se z vaší radosti. Sleduji vás jako člověk a jako socioložka (a absolventka gender studies) s tanečním vědomím. Nehodnotím techniku. Dívám se, s jakou vášní, chutí a radostí se vrháte do tance. Vzpomínám, jaké to je tančit bez pravidel, techniky, znalostí a tlaku na výkon. Pozoruji, jaké to je tančit pro radost, když se tancem neživíte ani v něm nezávodíte. Sleduji interakce mezi muži a ženami a baví mě sledovat, jak se jinak v tanci projevují muži a jinak ženy (ne všichni, ne všechny, samozřejmě). Užívám si to, jak se právníci, lékaři, auditoři, chemici, manažeři, … (to vše i v ženském rodě) přenesou skrze tanec do dětské radosti a hravosti. Pokud tedy někdy sedím a sleduji vás, tak v mých očích můžete číst jen radost z vaší radosti, obdiv a možná trochu té sociologické zvídavosti, ale nikdy nic jiného.

Díky, že jste dočetli až sem, loučí se s vámi roztančená socioložka Nikol. :)

 


To bude dobrý

5. září 2018 v 0:06 | Nikol
"Juchůůů, dneska bude trénink, jak já se těším."
"Konečně si zase zatančím, pokecám s přáteli, užiju si tu tréninkovou atmosféru."
Jo jo, to je ta počáteční radost, když se pouštíte do něčeho nového. Na to si taky ještě vzpomínám. Bylo mi šest a nemohla jsem se dočkat každičkého tréninku. Tančila jsem na tréninku, doma, v autě, v obchodě. Tančila jsem, i když zrovna nikde nehrála žádná hudba, protože mi vždy zněla nějaká melodie aspoň v hlavě.
Dnes už je tomu dvacet tři let, co tančím a nutno uznat, že můj dnešní přístup už je trochu jiný. Pořád tanec miluji, to ano. Pořád tančím, kde se dá, no jistě. Ano, stále slyším hrát různé melodie uvnitř mé hlavy, to se taky nezměnilo. Už můj tanec ale není vždy jen o radosti a chuti, ale často také o přemáhání, sebepřemlouvání a obrovské vnitřní motivaci. Za poslední měsíc mohu vyjmenovat tak patnáct dní, kdy bylo těžké vstát a jít znova na parket. Představte si, že vás všechno bolí, jste unavení psychicky i fyzicky, nechce se vám jít na trénink, ale i tak se zvednete po čtyřech hodinách spánku, nasnídáte se a pak celé dopoledne posloucháte. "More…go…use your body…no…again….more….Do you listen to me?" nebo "Použij nohu, ne, dělej….ne, …takhle….znova, znova, znova. Podívej, tady to děláš dobře, ale tady? Nothing. Není to jako celé blbě, ale nic mi to neříká." Pak trenéři odejdou a dril pokračuje. Tentokrát váš tanec komentuje váš taneční partner: "Tady jsi těžká…zrychli….strana…ne, tahám Tě…použij nohu….co to tam děláš? Jaká je rytmizace?"
Ufff, je mi těžko jen z toho, jak to píšu. V půlce dne už často nevíte, čí jste, do ničeho se vám nechce, a to přitom víte, že máte před sebou ještě posilování a večerní trénink na fyzičku. A zase se musíte zvednout a jít. Bojíte se, že to nedáte psychicky, že to nedáte fyzicky, že to bude průšvih, ale víte co? Ono se to nakonec vždycky nějak zvládne. Není to dokonalý, není to perfektní, ale vždycky je to aspoň dobrý.
Tančit tehdy, když se vám chce, to je zatraceně jednoduché, ale tančit, když se vám zrovna nechce, to už chce velkou vnitřní motivaci. A to samozřejmě neplatí jen u tance. O tom mluví Sergei Polunin ve filmu Dancer, obrovská vnitřní motivace je vidět u Rity Mamun v dokumentu Za hranicemi možností. Mnohé k tomu píše i Gábina Koukalová ve svém životopise a stejný jev rozebírá i Adharanand Finn v knize Běhání s Keňany. Všichni se shodují, když říkají nebo píšou, že jsou chvíle, kdy danou činnost nenávidí, chtějí to zabalit, odjet, uznat porážku, sbalit svých pět švestek a už se tady nikdy neukázat. Nakonec se ale každý z výše zmíněných hecne, zvládne to a díky tomu, že nepodlehl tomu chvilkovému pocitu odporu, tak se nakonec dočká vítězství. Teprve v situacích největšího odporu, beznaděje a propadu na dno, zjistíte, čeho všeho jsou vaše tělo a mysl schopné. Podívejte se na film Pád do ticha, který dokumentuje, jak z ledovce slezl horolozec se zlomenou nohou. Nebo věnujte pozornost filmu 127 hodin, kde hlavní hrdina propadne velké beznaději, ale neskoná ani po třech dnech, kdy je zavalený kamením, bez vody a bez jídla. Oba filmy jsou podle skutečného příběhu.
Nic není zadarmo a nepřijde to hned. Tatiana Drexler v jednom rozhovoru popisovala, jak po příchodu do Německa skončili s novým tanečním partnerem předposlední na mistrovství republiky. Sama uznává, že o moc hůře už to dopadnout nemohlo. Dnes je ale legendou, protože se nevzdala. Karel Gott zase v dokumentu z roku 1986 otevřeně říká, že lidé ho berou jako chlápka, co má spoustu známých hitů. Ano, mnoho známých hitů skutečně má, ale ještě mnohem více má těch neznámých a neúspěšných, o tom se ale zase tolik nemluví, protože se nevzdal a vynikl těmi slavnými písněmi, co dnes zná každý.
Vítězství není myšlené jen jako zlatá medaile, diplom, soška či Slavík. Vítězství je podle mě to, o co se snaží pokaždé slavný polský tanečník Michael Malitowski: "Snažím se, abych na každém dalším vystoupení či soutěži, byl lepší, než posledně." A o to přesně podle mě jde. Chce to nepodléhat momentální nechuti, odporu, bolesti či únavě, ale jít to zkusit. Vždycky to můžete jít zkusit a maximálně si řeknete, že dnes není ten den, nejde to a tak půjdete třeba po hodině domů. Nic horšího se nestane. Ale každý ten trénink, kdy to zkusíte, i když se vám nechce, vás posouvá blíže k tomu být lepší než minule. Když se tohle podaří, tak to vždycky BUDE DOBRÝ.

Srdce na pravém místě

29. srpna 2018 v 6:53 | Nikol
Už jako malá jsem si představovala, že jsem vedoucí taneční skupiny. Abych byla přesná a upřímná, ve skutečnosti jsem si doma pořád dokola hrála na různé taneční soutěže, kde jsem byla vedoucí hned několika tanečních skupin. Byl to můj sen už tehdy a je to můj sen do dneška, akorát dnes už mohu říct, že jde o sen splněný.
Každý týden se v současné době mohu těšit na všechny své skupiny, které mi dělají od pondělí do pátku radost - Tango de Praga, Kroksemkroktam, Juniorky Rainbow, Las Bravas, SP Ležérní mršky, Pojď blíž, Čtvrteční latina, Independent flirt, Děti Lumpice a páteční latina a páteční flirt.
Vždycky jsem chtěla mít taneční skupiny, které se pravidelně scházejí (splněno), kde je prima parta (za sebe mám pocit, že taky splněno), které budou vystupovat (splněno), které budou závodit (splněno) a které se budou chtít neustále zlepšovat a posouvat dále (občas tuhle část doprovází trochu remcání, ale rozhodně splněno).
K tomu všemu jsem navíc vždycky chtěla mít skupinu tanečnic, která by mě doprovázela na mých vystoupeních, když si někam objednají něco ode mě přímo na zakázku. No a tohle se taky splnilo, ale bylo to těžké.
Před necelým rokem mě oslovil Petr Kroutil z Original Vintage Orchestra, zda bych na říjnový koncert sestavila tým tanečnic, které by doplnily celou scénu. Obvykle s orchestrem vystupuji jen já, ale teď by chtěl, aby tam byla větší show, více lidí, jiné choreografie. Super nápad, Petře, tanečnic mám přibližně kolem stovky, to nebude problém. Jenže míst ve skupině je jen tak pět, maximálně osm, včetně mě. Ha. Jak vyberu z toho množství šikovných, báječných a krásných žen třeba jen pět? Podle jakých kritérií? Upřímně musím říct, že tohle byla hodně těžká práce na několik dní a stálo mě to opravdu hodně rozmýšlení, rozvažování, uspořádávání a škrtání. Na rovinu říkám, že kdybychom tančily na větším pódiu, tak si tanečnic vyberu zhruba třicet. A těch zbývajících zhruba sedmdesát bych si klidně přibrala na vystupování za dva až tři roky až budou tzv. vytančenější, což znamená zkušenější. Jenomže takhle to nejde. Je potřeba udělat užší výběr.
Tak se na to podíváme. Začala jsem seškrtávat podle jednotlivých kritérií.
První přišly na řadu taneční zkušenosti. Nešlo jen o "natančené" roky, ale také o zkušenosti s vystupováním a soutěžením. Každý odtančený kilometr se neskutečně promítá ve výrazu, psychice, jistotě v nohách, přípravě fyzické i psychické a v zodpovědnosti k vystupování a trénování. Každé obutí bot, vstup na parket, nové taneční podmínky jsou neskutečným tréninkem a posouvají tanečnici dopředu.
Kdo by byl tedy zodpovědný vůči přípravě a ke všem termínům případných budoucích vystoupení? Myslím, že všechny mé tanečnice. Kdo by chtěl tančit se skupinou naplno, ale třeba by to vždycky nešlo kvůli práci nebo rodině? Tady už se pár lidí vyloučit dalo. Některé tanečnice mají časově náročná zaměstnání, kdy bývají vysílány na daleké služební cesty a tyhle nečekané výlety jim pak narušují chod ostatních činností. Jiné tanečnice mají třeba zrovna malé děti a je pro ně komplikované chodit na noční tréninky a být do noci na vystoupeních, když musí například kojit. Dobře, první výběr proveden. Už mi zbývá jen zhruba osmdesát až devadesát tanečnic, jdeme tedy dál, tohle se ještě na pódium nevejde.
Ač nerada vybírám podle následujícího kritéria, tak bohužel jednou z důležitých složek v této oblasti je vzhled. Tím je myšlen především věk a určitá postava. Nejsem zastáncem toho, že by všechny tanečnice měly být vysoké, štíhlé a vypadat jako modelky. Sama radši prosazuji přirozený vzhled, ale i tak bohužel nelze do takového týmu, který bude tančit po nocích se známým orchestrem, vybrat ženy, kterým je kolem šedesáti let věku nebo ženy, které jsou takzvaně krev a mlíko a máte je za co chytnout. Tohle berte s nadsázkou. V naší taneční skupině nemusí být baletky, ale je jasné, že tanečnice by měly vypadat svěže, měly by být fit, měly by zvládat udýchat choreografie a měly by být ladné ve svých pohybech. Myslím si, že oblé křivky tanci sluší, ale určitě by těch oblých křivek měl být jen určitý počet. Přiznám se, že v tomto bodě jsem nedokázala být úplně striktní, drsná a razantní, ale i tak to bylo další kritérium, které umožnilo celou skupinu ve výběrovém řízení trochu zúžit.
Určitě bych chtěla, aby v týmu byly ženy, které udrží za všech okolností pohodovou atmosféru. Aha, to jsou všechny. Dobře, tak ženy, které budou chtít hodně makat. Sakra, to taky není cesta, podle čeho tedy vybírat dále?
Taneční choreografie, které chystám, budou dohromady složené z latinsko-amerických tanců, swingu a flirt dancu. To znamená, že potřebuji takové univerzální tanečnice, které zvládnou všechny styly, budou je bavit všechny styly a poradí si i s výrazem, který je k danému stylu a vystupování potřeba. Tak to jsme zhruba na počtu třiceti až čtyřiceti tanečnic.
Neměla bych zapomínat na přirozený projev, který souvisí hodně s výrazem a psychickou pohodou a je na pódiu tak důležitý. Je spousta tanečnic, které dokážou skvěle tančit, technicky jsou perfektně připravené, ale nedokážou pohyby dostatečně prodat. To znamená, že je zatím vidět, že se hodně soustředí, nebo jejich výraz napovídá divákovi, že dané pohyby jsou opravdu dřina. Co si budeme nalhávat, dřina to je, ale snažíme se lidi oklamat, tváříme se jako že je vše v pohodě a díky tomu se pak nechávají napálit další a další diváci a divačky a chodí se učit tanec na lekce v domnění, že budou za čtrnáct dní tančit jako Bejby v Hříšném tanci.
Nesmím zapomínat, že jde o dost specifickou činnost - tanec na živou hudbu přináší velké výzvy, kterým je potřeba se přizpůsobit. I když je píseň jasně daná a známá dopředu, tak živá hudba nese rizika, že někdy bude píseň rychlejší, jindy pomalejší, někdy se z ní něco vynechá, jindy se zase nějaká repetice přidá. No, to je výzva. Někdy se třeba na poslední chvíli song ještě upraví a večer před akcí se nacvičuje o minutu delší choreografie. To je taky výzva. Proto potřebuji tanečnice, které to bude bavit, které se z toho nebudou hroutit, které budou ochotné a schopné přijímat na poslední chvíli takové změny. No a jsme zhruba na patnácti. To je pořád hodně, ale s tím už se dá pracovat.
Napíšu tedy všem těm, které prošly mým "výběrovým řízením" a uvidíme. Budu jim psát postupně, někdo určitě nebude moct, někdo nebude chtít a ono se to nějak utřepe.
Na co bych ale neměla při celém tomhle výběru ještě zapomenout? Přeci na to, aby tanečnice v "mé" skupině měly především srdce na pravém místě. No, super….a můžu začít s výběrem znova, protože to mají zase všechny, já se z toho picnu. :D
Je škoda, že do skupin, škol a zaměstnání bývá jen omezený počet míst. Na druhou stranu, kdyby omezený nebyl, tak se možná zblázníme z toho, že chceme dělat vše, můžeme dělat vše a nevíme, co dříve. Takhle si něco můžeme vychutnat jako aktéři, něco jako diváci. Něco si můžeme užít jako svou výhru a něco můžeme jen přát druhým a užívat si vlastní místo, které je sice někde jinde, ale je stejně hodnotné. 😊

Přes noc seniorkou

22. srpna 2018 v 9:02 | Nikol
Narodila jsem se v srpnu roku 1989. Díky tomu, že jsem byla letní dítě, jsem ve svém životě byla na mnoha místech TOU NEJMLADŠÍ.
Nejmladší ve třídě na základce, téměř nejmladší i na gymplu. Dlouho nejmladší v tanečním klubu a skupině, kterou jsem navštěvovala a rozhodně dlouho nejmladší v obou zaměstnáních, do nichž jsem nastoupila.
Poslední roky jsem pořád chodila na ta stejná místa a závodila ve stejné věkové kategorii - v kategorii dospělích. Najednou jsem si ale uvědomila tu změnu, co se tady nenápadně ty poslední roky plížila. Už nejsem NEJMLADŠÍ. No a hlavně, co se ještě změnilo - já jsem na mnoha místech už TOU NEJSTARŠÍ.
Všímala jsem si při diskuzích se soupeři na tanečních závodech, že jsme asi každý někde jinde. Zatímco já už si na svůj tanec dlouho vydělávám a na závody nás často vozím, tak naši soupeři fungují povětšinou ještě pod vedením rodičů.
"Vy budete letos asi maturovat, ne?" zeptala jsem se před dvěma lety naivně našich hlavních tanečních rivalů.
"Ne, ne, já jsem ve druháku na střední a Barča nastoupila teprve do prváku. Ale ty už asi budeš letos maturovat, ne?"
Jak milé, že? :)
"Ne, ne, já už mám dokončené úplně jiné školy," zněla má upřímná odpověď.
"A mohla je mít dokončení už dávno, už mnohem dřív, kdyby tam neměla pauzu."
To se do hovoru pro změnu vložil můj tehdejší taneční partner a já jen opět podotýkám: Jak milé, že? :)
V prosinci 2017 jsem začala tančit s mužem, který je ještě o deset let starší než já. Oba jsme teď oslavili narozeniny - já dvacet devět, on třicet devět.
Někteří z našich soupěřů jsou ještě na základních školách, takže klidně už bychom mohli být jejich rodiči. Samozřejmě za předpokladu, že já bych začala s plozením potomků hodně brzy, můj tanečník by mohl být taťka s přehledem.
Celou dobu tančím proti této náctileté konkurenci a říkám si - no, dobře, jsme trochu starší, ale co, zase máme už nějaké ty zkušenosti, co tady můžeme zužitkovat.
Ve společenském tanci je však pravidlo, které vás dle vašeho věku posouvá do vyšší věkové kategorie. Od třiceti pěti let tančíte v kategorii Senior I. Počítáte správně, můj tanečník už je čtyři roky v seniorech I, ale protože má mladší partnerku - mě, tak musel se mnou do kategorie dospělích nebo by musel tančit s někým jiným. Do seniorů I lze přestoupit ve chvíli, kdy jednomu z páru je pětatřicet a druhý bude ten rok slavit aspoň třicet. Tak a je to tady. Jsme u toho. Oslavila jsem dvacátédeváté narozeniny a pak se to stalo.
Přijeli jsme na taneční soustředění a já najednou slyšela ty věty. Ptáte se, jaké věty? Vlastně to byly milé poznámky, lichotky, komplimenty, ale pokud se vy sami vidíte ještě někde jinde, ne vždycky v tom ten kompliment postřehnete.
"V seniorech to bude pecka, jste na to dobře vybavení."
"Na seniorku vypadáš dobře."
"Tohle není seniorský pohyb, to je milé překvapení."
"Překvapilo mě, jak to máte zpracované, to u seniorských párů nevídám."
No,to je všechno milé, ale já ještě včera nebyla seniorka. :D
Je ale určitě zbytečné se tomu bránit. V první chvíli se to neposlouchá moc dobře, když člověk ještě není psychicky ani fyzicky nastaven na seniory, ale když se nad tím zamyslíte, mohlo by to být vlastně fajn zase jednou soutěžit se svými vrstevníky a vrstevnicemi. Mohlo by být přínosné a hezké zužitkovat někde zkušenosti, u poroty, která hledá zkušenosti a neměří jen, kdo je nejrychlejší, nejohebnější a nejslibnější pro dlouhou budoucí taneční kariéru.
Čas nejde zastavit, já vím a ani to nechci. Každé životní období přináší něco jiného a já začínám být pomalu ale jistě pyšná na to, že už za půl roku budu seniorka.
Neznamená to totiž jen to, že jsem starší. Znamená to, že už jsem zkušenější a ostřílenější. Tahle skutečnost poukazuje na spoustu pozitivních faktů, za kterými se mohu ve svém životě ohlédnout a zmínit je:
1. Tančím už dvacet tři let. Fíííha.
2. Tančím stále ráda. Taky dobrý.
3. Nevzdala jsem se ani v těžkých chvílích. A že jich bylo. :)
4. Mám tanečního partnera. Těch naopak moc není. :)
5. Mám neustále, co objevovat a zároveň už mohu i hodně předávat. Pokud a dokud mě někdo poslouchá. :)
Tanec není jen pro mladé lidi, jak si někteří myslí. To já vím už dávno. Už jedeníct let mi jsou v tomhle směru velkou inspirací mé svěřenkyně a svěřenci, kteří a které se pouštějí do tance bez ohledu na to, zda jim je dvacet, třicet, čtyřicet, padesát nebo šedesát. Pouští se do všeho s vášní, pílí a odhodláním a za to všem patří velké díky. Věřte, že já se také nezaleknu nějakých seniorů I, ale půjdu do nich hrdě. Půjdu moc ráda ve stopách mých kurzistek a kurzistů, kteří a které jsou v tomhle mým velkým vzorem. Díky.

Všichni tanečníci jsou gayové aneb ať žijí stereotypy

24. července 2018 v 13:49 | Nikol
"Hele, je pravda, že jsou tanečníci většinou teplí?"
"Stejně většina tanečníků jsou gayové, ne? Oni pro to mají takový větší cit."
"To je divný, jak se ti kluci vrtí a jak jsou oháknutí, ale stejně to jsou vesměs gayové, takže jim to určitě nevadí."
Pod výroky výše se rozhodně nemohu podepsat. Stále mě fascinuje, kolik lidí si něco podobného myslí, aniž by pátrali po bližších faktech. Neříkám, že mezi tanečníky nejsou gayové, ale rozhodně nepřevažují, proč taky? Pro gaye je výhodnější hrát fotbal a trávit čas v šatně s polonahými muži. Pro heterosexuálního muže je zase výhodnější tančit. Při tanci se totiž nejen seznámíte se spoustou žen, ale navíc se k hodně dívkám celkem beztrestně dostanete i hodně blízko.
Vše začíná samotnou taneční partnerkou. Na tréninku tančíte tělo na tělo, musíte partnerku zachytávat v různých pozicích a nejednou se stane, že tady ruce padnou na prsa a tady jinam. Vaše taneční partnerka je navíc někdo, s kým se nejen můžete, ale přímo musíte svádět. Vaše taneční partnerka je ta, které budete pomáhat do šatů a z šatů, budete ji hnědit (to v tanečním světě znamená, že se budete navzájem natírat hnědou barvou, abyste vypadali oba opáleně), budete jí rovnat oblečení, objímat ji, uklidňovat ji, jezdit s ní po soustředěních, soutěžích a hotelích. V případě, že by to neklaplo s taneční partnerkou,tak tady zbývá ještě mnoho dalších žen, které bez rozpaků pobíhají v tangách po šatně a žádají si něčí pomoc při zapínání šatů. Tyhle další ženy jsou i spolutanečnicemi na soustředěních, kam jezdíte, de trénujete a kde i přespáváte. Celkem záhy tedy můžete zjistit, v čem vaše vysněná žena spí a také se celkem rychle dozvíte, jestli třeba náhodou nechrápe.
No a kdyby náhodou nepřálo štěstí žádnému vztahu v tanečním světě, tak věřte, že budete s tanečním umem na roztrhání u mnoha žen mimo taneční oblast. Každé ženě se podlomí kolena, když ji umíte správně vzít do náruče a vést po parketě tak, že má pocit, že je rozená tanečnice.
Kam se v takové chvíli hrabou všichni fotbalisti, hokejisti a boxeři. Krásně to vystihl jeden můj kamarád, na společné sportovní dovolené, kde byla jedno odpoledne možnost jít hrát fotbal nebo pod mým vedením absolvovat lekci zumby. Můj kamarád Lukáš to vyhodnotil rychle: "Copak jsem gay, abych se lepil na zpocené chlapy? Já jdu juchat s polonahýma holkama na zumbu."
Co vy na to? Jakému sportu byste dali přednost vy? :)

Životní cíl

2. července 2018 v 15:23 | Nikol
Já jsem vždycky chtěla být tanečnicí. Tenhle životní cíl se mi vyplnil, dokonce to mám napsané i na vizitkách, takže na tom přeci musí něco být, když už je to i tam. O tomhle svém snu píšu v každém svém příspěvku na blog, takže úvodní odstavec asi nebyl žádným překvapením, že? 😊

Co přesně ale vlastně znamená BÝT TANEČNICÍ? Co přesně byl či je ten životní cíl? Pro mě osobně to vždycky znamenalo tančit za každou cenu, kdekoli, jakkoli. No dobře, možná s výjimkou striptýzu, ale i nad tím jsem jednou uvažovala jako nad zajímavou sociologickou studií, která by se dala uplatnit při mém vysokoškolském studiu. Rychle jsem však tuto možnost zavrhla, protože bych se nevyspala dostatečně na další den, který jsem měla vždy plný tréninků a lekcí.
Moje dráha tanečnice spočívá v roli lektorky, choreografky, tanečnice, co objíždí závody, vystupuje a občas zkrátka jen dělá tancem radost ať už sobě nebo někomu v okolí. Teda doufám, že moje vystupování dělá radost ještě někomu jinému než mně. :D Je pravda, že někdy mám pocit, že vystupuji už tak často, že se ráda občas uklidím do ústraní a jen sleduji své kurzistky, které mě vždy potěší plněním svých životních cílů. Většina z těch žen, co ke mně chodí, se totiž také někdy chtěla stát tanečnicí, ale pro každou samozřejmě tento sen znamenal a znamená něco jiného.
Tanečnice Jana mi jednou dychtivě vyprávěla o osmdesátileté stařence, která tančila salsu v America´s got talent. Jana se mi ve svých zhruba šedesáti letech svěřovala, že tohle byl vždycky její sen - tančit, bez ohledu na věk a tělesnou kondici, prostě tančit. A proto se do toho taky před pár lety pustila. Někdo by si mohl říct, že už je na to pozdě, že měla začít dřív, že už to nedožene, ale víte co? Pletete se všichni. Jejím snem bylo tančit. Tančit v tomhle i vyšším věku. Prostě tančit, tančit, tančit. Sice nebude asi tančit v Československo má talent, ale troufám si říct, že její životní sen byl splněn.
Dáša se mi zase před lety svěřila, že celý život tančily její děti a ona nikdy nemohla, protože na to nebyl čas, peníze a manžel nechtěl. Teď je jí padesát, rozvedla se, děti jsou velké a objevila lady latin dance, k čemuž chlapa nepotřebuje: "Tak jsem se rozhodla, že budu dělat to, co jsem celý život chtěla a nikdy jsem nemohla." Splněno. Myslím, že ji ani nenapadlo, že bude taky jednou vystupovat a soutěžit. I to všechno se stalo - splněno.
Martina mi zase před pár týdny u vínka po vystoupení na Žofíně dojatě říkala: "Niki, plní se mi sny. Tohle jsem si vždycky přála - tančit, vyjadřovat tancem emoce, vystupovat a vystupovat navíc na takových krásných místech jako je třeba Žofín, to mě ani ve snu nenapadlo." Marťa začala tančit asi před osmi lety? Bylo jí už pár let přes dvacet a do prvního kurzu se přihlásila možná ze zvědavosti, možná kvůli touze trošku se hýbat a nejlépe v rytmu. Když přišla na konkurz do jedné z mých tanečních skupin, byla nervózní, u některých tanců pletla kroky a rumbu nešla ani do hudby. Před měsícem tančila na Žofíně. Životní sen splněn.
Vím, že se pořád opakuji a kdo čte blok pravidelně, musí mu to připadat už trapné, ale možná není od věci, aby některé myšlenky zazněly téměř v každém příspěvku, protože někdo si možná přečte třeba jen tento článek. Byla by pak určitě škoda, kdyby zde nezaznělo, že se podle mě dá každý sen splnit. Opět bych mohla dát jako příklady skupinu Beatles, která se probojovala až po pár letech tvrdé dřiny na první příčky v různých hitparádách. Nebo už jste slyšeli o Orlu Eddiem? Já o něm viděla film, můj děda - trenér skokanů na lyžích, měl tu čest poznat ho osobně. Orel Eddie byl kdysi malý kluk, který měl touhu jet na olympiádu. Bylo mu jedno, v jakém sportu a jak dopadne, prostě chtěl jet na olympiádu. A výsledek? Povedlo se. Pro mnoho lidí byl možná k smíchu. V očích mnoha jiných pravděpodobně nedosáhl žádného úspěchu, protože oproti ostatním skákal na lyžích velice podprůměrně, ale jeho sen se splnil a to i navzdory nedostatečné přípravě. Stačilo odhodlání, vytrvalost a elán.
Myslím, že je úplně jedno, jaký má kdo životní cíl, všechny jsou reálné, možné a splnitelné. Je nezapomeňme, že právě TO, CO MÁME NYNÍ, BYLO MOŽNÁ KDYSI PŘEDMĚTEM NAŠÍ TOUHY. Někdy si ani nestihneme všimnout, že náš životní sen se už splnil. A ještě pozor - nenechme se zmást. Okolí nás občas trochu nalomí a snaží se nám vnutit nějaké své cíle a své představy o životních cílech. Pokud bylo tedy vaším cílem obout někdy taneční boty a jít to zkusit, tak se nenechte zlomit někým, kdo se vám snaží prodat celoroční kurz. 😊 Já se dnes například hrozně dlouho odhodlávala k tomu jít běhat. Nakonec jsme se s kamarádkou oblékly, vyběhly a zjistily jsme, že jediná trasa, kudy je možné zde běžet, byla uzavřená. Za deset minut jsme se tedy vrátily a daly jsme si véču s vínem. Myslím, že náš cíl ODHODLAT SE JÍT BĚHAT byl splněn, a i když jsme si nezaběhly ony vysněné kilometry, tak bych naše úsilí rozhodně nepodceňovala. Cíl zněl ODHODLAT SE - splněno a můžeme slavit. 😊

Být tak Tebou...Ty se máš

27. června 2018 v 5:10 | Nikol
Nedávno jsem četla (myslím, že to bylo v časopisu Nový prostor) krásný článek na téma závist. Často žijeme v domnění, že za plotem je tráva zelenější, ale pravda je taková, že tráva je zelená tam, kde se jí věnujeme a kde ji zaléváme. Za plotem může něco vypadat lépe, ale nikdy nevidíme plně celou skutečnost, což je přesně téma, kterému se věnoval zmiňovaný článek. Může se stát, že závidíme kamarádce poděděný dům, ale už nezohledníme, že k domu patří i vážně nemocná maminka, o níž se musí starat. Někdo má v našich očích například skvělou a velmi slušně placenou práci, ale kdybychom věděli, co všechno daná práce obnáší a jak má dotyčný člověk třeba mrzutého šéfa, tak bychom to možná nechtěli dělat ani za všechny peníze na světě.
Dnes ráno při cestě na vlak jsem potkala jednu svou kurzistku (Áďu), která teď kvůli práci musela omezit lekce a už půl roku jsem ji na tanci neviděla. Usmíváme se na sebe, objímáme se, ona spěchá do práce a já na vlak. Je středa ráno. Povídám jí, ať se někdy ukáže nebo ať to domluví v práci a s úsměvem jí slibuji, že klidně budu dělat lekce u nich na pracovišti. Vidí mě, jak jdu ověšená taškami - notebook, taneční boty, taška s oblečením a potkaly jsme se navíc kousek od Centra Tance, takže si povídáme chvíli o tanci a pak se se mnou rozloučí slovy - "Ty se máš."
Její slova mi zní v hlavě ještě další hodinu - při cestě do bankomatu, na vlak, při snídani ve vlaku. Kam že to dnes jedu? Do Brna. A proč? Na výlet? Kdepak. Na trénink. Do 22 hod jsem byla včera v Centru Tance, pak jsem vyzvedla na nádraží přítele, který se mi vrátil z cest, dojeli jsme domů, dali jsme si večeři, sprchu, popovídali jsme si a kolem jedné hodiny jsme zalehli. Ráno v 6 mi zazvonil budík. Zabalila jsem si věci, připravila jídlo, vyběhla jsem na vlak, po cestě jsem potkala kolegu z práce, tak mi s něčím pomohl aspoň na metro. Teď jedu do Brna, tam máme lekce s naším trenérem - od 10:30 do 12:30 a ve 13 hod už zase potřebuji sedět v autobuse směr Praha, abych stihla všechny odpolední lekce, které mám od 16 do 22 hod. Potom určitě usnu jako miminko a ráno v 5:20 budu zase vstávat, abych stihla lekce, které mi začínají v 7 hod ráno a pojedu zase až do večera. Jo jo, já se mám. :D
Aby nedošlo k mýlce. 😊 Já si určitě nestěžuji. Stále platí, že dělám práci svých snů a tanec je můj život, ale snad je vám všem jasné, že když chcete žít svůj sen, tak to není jen zábava. Nejdu si zatancovat jen když mám chuť, ale tančím pořád.
Myslím si, že z mého okolí do všeho vidí nejvíce můj přítel a rodiče. Mamka mi teď řekla o víkendu, že mi závidí….pak se opravila a řekla mi, že závist není to pravé slovo, ale že obdivuje, jak žiju. Moc mi přeje, abych i nadále dělala to, co mě tak baví, protože na mně vidí, s jakým elánem se do všeho pouštím a jak mám stále chuť žít. Zároveň ale dodala, že není naivní a vidí, co tomu musím obětovat, abych dosáhla všech cílů, které jsem si vytyčila. Mamka věděla přesně o čem mluví, protože jsem zrovna ten den dorazila domů k našim o půlnoci, po třech hodinách spánku, cestě do Brna, šestihodinovém tréninku, cestě z Brna do Prahy, oshově meditaci a po cestě do Krkonoš. Chce to mít jasný záměr a pak už je to o každém z nás a našich prioritách. Kdo chce - hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.
Každý, kdo někdy vrcholově sportoval, má určitě i velké předpoklady být dobrým zaměstnancem. Proto i tímto směrem často směřují otázky na pohovoru. Pokud se něčemu věnujete naplno a to ne proto, že musíte, ale protože chcete, tak na sobě makáte, i když zrovna není vhodná doba, není čas, bolí vás svaly, nevyspali jste se, hvězdy nejsou ve správném postavení.
V červnu jsem byla na józe Mohendžodaro, kde se nás dohromady setkalo šedesát žen. Bylo nám řečeno, že by bylo vhodné, abychom po absolvovaném víkendu dělaly každý den námi vybranou meditaci a to po dobu 21 dní. Meditace by se měla provádět v určitý čas, což je hlavně s nepravidelným režimem někdy dost komplikované. Hmm, jak to udělám? Chtěla jsem dělat Oshovu Kundalini meditaci, ale ta se má dělat kolem 18 hod večer. To často teprve startuji lekce, často nejsem v tuhle dobu ještě doma a hlavně nemám potom klid, ale ještě dělám hodně aktivit. Co je důležitější? Dodržet čas a dělat meditaci jen ty dny, kdy mi to časově vyjde nebo čas neřešit a soustředit se na tu pravidelnost? Samozřejmě to druhé. Teprve po 21 dnech, 21 opakováních si vytváříme pevný návyk a některé věci se začnou zažívat. Rozhodla jsem se tedy jít touto cestou a opravdu jsem meditaci prováděla 21 dní. Někdy to znamenalo vykonat ji už ve 14 hod odpoledne, jindy jsem ji dělala v jednu hodinu ráno, ale co je podstatné, ani jeden den jsem nevynechala a díky tomu jsem pocítila neuvěřitelné proměny ve svém těle i mysli. Od té doby (je to půl roku) jsem celý cyklus už dvakrát zopakovala. Co pro mě ale bylo překvapení, že ostatní ženy (neříkám, že všechny, ale tak 45 z 60) vůbec neuvažovaly, jak si to zařídit, ale pořád na víkendu vysvětlovaly, jak to nejde. Nešlo to kvůli práci, dětem, času, vaření, moc dlouhý čas, nebaví mě dynamická část, usínám u té klidové atd. atd. Nemůžu dělat jen půlku té meditace? Nešlo by jen relaxovat? Není nějaká zkrácená verze? Atd. Do dneška jsem ve spojení asi s deseti ženuškami z daného víkendu a žádná z nich tento cyklus meditací neabsolvovala.
Podobné to bylo i s mým přítelem, s nímž jsme se rozhodli zkusit meditaci společně přibližně před měsícem. Nadchlo ho to a po meditaci se mě zeptal: "Co kdybychom si teď dali spolu těch 21 dní?" Skvělý nápad, ve dvou se budeme vzájemně motivovat a určitě tak nevynecháme ani jeden den, protože se vzájemně nakopneme. Já jsem v neděli dodělala celý cyklus. Můj přítel to vzdal hned druhý den, protože první den to přehnal a druhý den ho bolela záda. Přemýšlela jsem nad tím, proč to tak rychle vzdal a pak jsme o tom spolu mluvili: "Víš, když vrcholově tančíš nebo děláš cokoli, jakýkoli sport, tak prostě jdeš. Jdeš každý den na trénink, ať se děje cokoli. Jdeš, když máš horečku, střevní potíže, první den menstruace, namožené svaly, tak že nemůžeš stát z postele, bolesti zad, bolesti hlavy, jste rozhádaní s tanečním partnerem, zítra máš státnice, prostě jdeš. Jdeš ve všech nekomfortních podmínkách a jen díky tomu se člověk může zlepšit a posunout." Odpověděl mi, že to je jasné, že to ví, ale že se sám u sebe se naučil poslouchat své tělo a netlačit ho do ničeho, co mu není příjemné. S tím také nelze jinak než souhlasit. Pak jen záleží na tom, jakou cestu chcete zvolit. Pohodlí a naslouchání vlastnímu tělu nebo rozšiřování komfortní zóny a zlepšování?
Sama bych k tomu dodala, že se tyto dvě cesty nemusí nutně vylučovat. Osobně se také snažím naslouchat vlastnímu tělu, ale zároveň vím, že ve všech situacích je potřeba hledět dopředu na dlouhodobý cíl a nepodléhat jen momentální únavě nebo jiným podobným stavům.
Dnes dělám spoustu věcí spojených s tancem, které mě neskutečně naplňují - vystupuji pravidelně se swingovým orchestrem Original Vintage Orchestra, jezdím po soutěžích v Čechách i zahraničí a to již v celkem vysoké taneční třídě. Vystupuji po celé republice a dělám performance na nejrůznější témata. Učím lidi tančit - učím děti, juniory, dospělé, učím lidi sólo, párově i ve skupinách. Dělám svatební tance, představení na plesy, taneční improvizace atd. Nic z toho bych ale nemohla dělat, kdybych předcházejících dvacet dva let každé ráno nevstala a nešla na trénink. Vše dělám jen díky neustálému opakování a přemlouvání vlastního těla.
Jedna z holčiček, které chodí ke mně do lekcí - osmiletá Julinka za mnou před dvěma týdny na tréninku přišla a řekla mi: "Nikčo, já bych jednou chtěla být tanečnicí, co pro to mám dělat?" Pochválila jsem ji za krásný sen a řekla jsem jí jen: "Jsi na dobré cestě, už jsi začala, teď jen choď tančit a nepřestávej." Takhle jednoduché a přitom takhle složité to je.
Nezáviďme tedy ostatním, nikdy nevidíme, co všechno za daným člověkem je a věřte, že každý si nese unikátní a speciální příběh. Nezabývejme se úvahami na téma - Ty se máš, kéž bych byl Tebou a zamysleme se každý sám u sebe, co udělat pro to, abych se JÁ MĚL/A TAK, JAK CHCI. Pak už stačí jen začít a nepřestávat. :) Jak jednoduché.

Představa tvé budoucnosti - Vydělávám tancem na další tanec

15. června 2018 v 9:20 | Nikol
Poměrně často se v interakci s ostatními při tématu tanec dostaneme i na téma tanec a peníze Lidé stojící mimo taneční svět často předpokládají, že je tancování nákladné, ale i tak se podivují, když promluvím v konkrétních číslech.
Zvažujete, že byste dali syna nebo dceru na tanec? Pojďmě se podívat na konkrétní částky, ať máte představu, co bude takové hobby stát.
Kolik mě stálo tancování za poslední rok?
V první řadě musíte zaplatit členství v klubu, což třeba v našem tanečním klubu činí 4000,- na semestr, takže 8 000,- za rok. K tomu musíte také zaplatit soutěžní licenci, pokud si tedy nechcete tančit jen tak pro sebe. Licence pro české soutěže vyjde na 1900,- za rok, nevztahuje se ale na soutěže zahraniční, na které potřebujete WDSF kartu a ta stojí dalších 250,-. Před soutěží je potřeba dostat ještě lékařské potvrzení o způsobilosti k danému sportu a to je za dalších 300,-
Jsme na 10 000,- a to ještě nemáme v čem tančit.
Osobně se věnuji standardu i latině a jedny boty mě stojí 3500,-. Celkem dám tedy 7000,- ročně za dvoje boty na oba taneční styly. Po roce jsou boty většinou odepsané. Dají se pak používat třeba ještě na tréninky, ale na soutěže je nutné koupit nové. Šaty na latinu mě na poslední sezónu stály 14 000,-, když tedy počítám jen náklady na šaty a nepřičítám k tomu cesty z Prahy na zkoušky za švadlenou do Kralup nad Vlatavou. Šaty na standard mě stály 22 000,- a to už jsem si je koupila nošené po někom. Na šatech se navíc muselo udělat i pár úprav, což pro mě naštěstí udělala jedna kurzistka zadarmo, respektive výměnou za nějaké individuální lekce, to zde ale také nebudu přepočítávat.
Už jsme na 53 000,- za poslední rok a ještě nemáme nic na líčení, česání, nebyli jsme na žádné individuální lekci, soustředění ani soutěži.
Taneční sezóna trvá od září do června, což je 10 měsíců = 44 týdnů. Každý týden si platíme alespoň 1 individuální lekci na standard a jednu na latinu. Každý za lekci zaplatíme mezi 300,- - 450,- Kč, tzn. mezi 600 - 900 za týden. Pokud budu počítat průměr 750,- týdně, tak jsme na částce 33 000,- za rok. Každý rok tedy necháme kolem 30 000,- za individuální lekce a v létě se navíc vypravíme aspoň na dvě sostředění, kde jedno stojí 4 000,-. Dohromady tedy můžeme přičíst alespoň dalších 8 000,-.
Finance za rok za tréninky tedy vycházejí přibližně na 40 000,-.
Líčidla, make-up apod. vyjdou podle méhu odhadu zhruba na 2000,- ročně.
K tomu všemu jezdímě samozřejmě na závody, alespoň 2x měsíčně, někdy více, někdy méně. Strartovné vyjde každého na 200,- za jednu soutěž a cesty se pohybují tak kolem dalších 200,- na jednoho. Měsíčně tedy každý investuje 800,- do soutěží a to je celkem 8000,- za rok, pokud jezdíme po českých soutěžích.
U zahraničních soutěží jsme smaozřejmě trochu jinde. V Německu například stojí starovné 15 euro + cesta například do Berlína vyjde zhruba na 800,- na jednoho a k tomu je ještě potřeba přespat v hotelu, který vyjde na dalších 1000 Kč za noc. Počítejme ale v tuhle chvíli zatím jen s českými soutěžemi.
Výše nejsou zahrnuty různé další doplňkové aktivity, jako je například cvičení, speciální jídlo, masáže atd. Čistě za tanec dám osobně ročně tedy kolem 100 000,-. Měsíčně mě tak tanec vyjde zhruba na 10 000,-.
Jsem dívka, jistě, kluci to mají levnější, ale o kolik? Někteří nechávají za oblečení podobné částky. Ušetří třeba na make-upu, ale i do toho investují kolem 1000,-. U kluků jsou celkové náklady za rok nižší třeba o 10 000,-.
Dobrá zpráva ale je, že se to v těchto částkách samozřejmě nemusí pohybovat od začátku. Jestli chcete začít tančit nebo chcete dát na tancování vaše děti, stačí si na začátku pustit videa na youtube a můžete tančit. Můžete se učit. Nebo si můžete tančit jen tak bez instrukcí podle sebe a to je zadarmo. :) V počátcích soutěžního tance se také ještě nemusíte vyšplhat finančně tak vysoko. Do dneška si pamatuji na svůj první taneční kostým, který se skládal z růžové sukýnky a bílého dresu, které mi maminka koupila v sekáči. Můj první kostým tak byl přibližně 5x levnější než mé první taneční boty, které tehdy stály 1000 Kč. Nenechte se tedy vyblokovat strašáky jako jsou peníze, tančit jde i mnohem levněji, a pokud vám jde jen o radost z tance, tak to lze dělat i zadarmo. :)
Pozitivní také je, že ve chvíli, kdy se dostanete do téhle fáze, kdy už vás tanec stojí celkem dost peněz, tak jste zároveň na úrovni, kdy si lze tancem už i slušně vydělat něco zpátky. Nebojte se tedy investovat do svých dětí. :) Až jednou budou vydělávat na tanečních vystoupeních a sami budou světově uznávanými lektory, jistě vám to rádi vrátí. :)

Kam dál