To bude dobrý

5. září 2018 v 0:06 | Nikol
"Juchůůů, dneska bude trénink, jak já se těším."
"Konečně si zase zatančím, pokecám s přáteli, užiju si tu tréninkovou atmosféru."
Jo jo, to je ta počáteční radost, když se pouštíte do něčeho nového. Na to si taky ještě vzpomínám. Bylo mi šest a nemohla jsem se dočkat každičkého tréninku. Tančila jsem na tréninku, doma, v autě, v obchodě. Tančila jsem, i když zrovna nikde nehrála žádná hudba, protože mi vždy zněla nějaká melodie aspoň v hlavě.
Dnes už je tomu dvacet tři let, co tančím a nutno uznat, že můj dnešní přístup už je trochu jiný. Pořád tanec miluji, to ano. Pořád tančím, kde se dá, no jistě. Ano, stále slyším hrát různé melodie uvnitř mé hlavy, to se taky nezměnilo. Už můj tanec ale není vždy jen o radosti a chuti, ale často také o přemáhání, sebepřemlouvání a obrovské vnitřní motivaci. Za poslední měsíc mohu vyjmenovat tak patnáct dní, kdy bylo těžké vstát a jít znova na parket. Představte si, že vás všechno bolí, jste unavení psychicky i fyzicky, nechce se vám jít na trénink, ale i tak se zvednete po čtyřech hodinách spánku, nasnídáte se a pak celé dopoledne posloucháte. "More…go…use your body…no…again….more….Do you listen to me?" nebo "Použij nohu, ne, dělej….ne, …takhle….znova, znova, znova. Podívej, tady to děláš dobře, ale tady? Nothing. Není to jako celé blbě, ale nic mi to neříká." Pak trenéři odejdou a dril pokračuje. Tentokrát váš tanec komentuje váš taneční partner: "Tady jsi těžká…zrychli….strana…ne, tahám Tě…použij nohu….co to tam děláš? Jaká je rytmizace?"
Ufff, je mi těžko jen z toho, jak to píšu. V půlce dne už často nevíte, čí jste, do ničeho se vám nechce, a to přitom víte, že máte před sebou ještě posilování a večerní trénink na fyzičku. A zase se musíte zvednout a jít. Bojíte se, že to nedáte psychicky, že to nedáte fyzicky, že to bude průšvih, ale víte co? Ono se to nakonec vždycky nějak zvládne. Není to dokonalý, není to perfektní, ale vždycky je to aspoň dobrý.
Tančit tehdy, když se vám chce, to je zatraceně jednoduché, ale tančit, když se vám zrovna nechce, to už chce velkou vnitřní motivaci. A to samozřejmě neplatí jen u tance. O tom mluví Sergei Polunin ve filmu Dancer, obrovská vnitřní motivace je vidět u Rity Mamun v dokumentu Za hranicemi možností. Mnohé k tomu píše i Gábina Koukalová ve svém životopise a stejný jev rozebírá i Adharanand Finn v knize Běhání s Keňany. Všichni se shodují, když říkají nebo píšou, že jsou chvíle, kdy danou činnost nenávidí, chtějí to zabalit, odjet, uznat porážku, sbalit svých pět švestek a už se tady nikdy neukázat. Nakonec se ale každý z výše zmíněných hecne, zvládne to a díky tomu, že nepodlehl tomu chvilkovému pocitu odporu, tak se nakonec dočká vítězství. Teprve v situacích největšího odporu, beznaděje a propadu na dno, zjistíte, čeho všeho jsou vaše tělo a mysl schopné. Podívejte se na film Pád do ticha, který dokumentuje, jak z ledovce slezl horolozec se zlomenou nohou. Nebo věnujte pozornost filmu 127 hodin, kde hlavní hrdina propadne velké beznaději, ale neskoná ani po třech dnech, kdy je zavalený kamením, bez vody a bez jídla. Oba filmy jsou podle skutečného příběhu.
Nic není zadarmo a nepřijde to hned. Tatiana Drexler v jednom rozhovoru popisovala, jak po příchodu do Německa skončili s novým tanečním partnerem předposlední na mistrovství republiky. Sama uznává, že o moc hůře už to dopadnout nemohlo. Dnes je ale legendou, protože se nevzdala. Karel Gott zase v dokumentu z roku 1986 otevřeně říká, že lidé ho berou jako chlápka, co má spoustu známých hitů. Ano, mnoho známých hitů skutečně má, ale ještě mnohem více má těch neznámých a neúspěšných, o tom se ale zase tolik nemluví, protože se nevzdal a vynikl těmi slavnými písněmi, co dnes zná každý.
Vítězství není myšlené jen jako zlatá medaile, diplom, soška či Slavík. Vítězství je podle mě to, o co se snaží pokaždé slavný polský tanečník Michael Malitowski: "Snažím se, abych na každém dalším vystoupení či soutěži, byl lepší, než posledně." A o to přesně podle mě jde. Chce to nepodléhat momentální nechuti, odporu, bolesti či únavě, ale jít to zkusit. Vždycky to můžete jít zkusit a maximálně si řeknete, že dnes není ten den, nejde to a tak půjdete třeba po hodině domů. Nic horšího se nestane. Ale každý ten trénink, kdy to zkusíte, i když se vám nechce, vás posouvá blíže k tomu být lepší než minule. Když se tohle podaří, tak to vždycky BUDE DOBRÝ.
 

Srdce na pravém místě

29. srpna 2018 v 6:53 | Nikol
Už jako malá jsem si představovala, že jsem vedoucí taneční skupiny. Abych byla přesná a upřímná, ve skutečnosti jsem si doma pořád dokola hrála na různé taneční soutěže, kde jsem byla vedoucí hned několika tanečních skupin. Byl to můj sen už tehdy a je to můj sen do dneška, akorát dnes už mohu říct, že jde o sen splněný.
Každý týden se v současné době mohu těšit na všechny své skupiny, které mi dělají od pondělí do pátku radost - Tango de Praga, Kroksemkroktam, Juniorky Rainbow, Las Bravas, SP Ležérní mršky, Pojď blíž, Čtvrteční latina, Independent flirt, Děti Lumpice a páteční latina a páteční flirt.
Vždycky jsem chtěla mít taneční skupiny, které se pravidelně scházejí (splněno), kde je prima parta (za sebe mám pocit, že taky splněno), které budou vystupovat (splněno), které budou závodit (splněno) a které se budou chtít neustále zlepšovat a posouvat dále (občas tuhle část doprovází trochu remcání, ale rozhodně splněno).
K tomu všemu jsem navíc vždycky chtěla mít skupinu tanečnic, která by mě doprovázela na mých vystoupeních, když si někam objednají něco ode mě přímo na zakázku. No a tohle se taky splnilo, ale bylo to těžké.
Před necelým rokem mě oslovil Petr Kroutil z Original Vintage Orchestra, zda bych na říjnový koncert sestavila tým tanečnic, které by doplnily celou scénu. Obvykle s orchestrem vystupuji jen já, ale teď by chtěl, aby tam byla větší show, více lidí, jiné choreografie. Super nápad, Petře, tanečnic mám přibližně kolem stovky, to nebude problém. Jenže míst ve skupině je jen tak pět, maximálně osm, včetně mě. Ha. Jak vyberu z toho množství šikovných, báječných a krásných žen třeba jen pět? Podle jakých kritérií? Upřímně musím říct, že tohle byla hodně těžká práce na několik dní a stálo mě to opravdu hodně rozmýšlení, rozvažování, uspořádávání a škrtání. Na rovinu říkám, že kdybychom tančily na větším pódiu, tak si tanečnic vyberu zhruba třicet. A těch zbývajících zhruba sedmdesát bych si klidně přibrala na vystupování za dva až tři roky až budou tzv. vytančenější, což znamená zkušenější. Jenomže takhle to nejde. Je potřeba udělat užší výběr.
Tak se na to podíváme. Začala jsem seškrtávat podle jednotlivých kritérií.
První přišly na řadu taneční zkušenosti. Nešlo jen o "natančené" roky, ale také o zkušenosti s vystupováním a soutěžením. Každý odtančený kilometr se neskutečně promítá ve výrazu, psychice, jistotě v nohách, přípravě fyzické i psychické a v zodpovědnosti k vystupování a trénování. Každé obutí bot, vstup na parket, nové taneční podmínky jsou neskutečným tréninkem a posouvají tanečnici dopředu.
Kdo by byl tedy zodpovědný vůči přípravě a ke všem termínům případných budoucích vystoupení? Myslím, že všechny mé tanečnice. Kdo by chtěl tančit se skupinou naplno, ale třeba by to vždycky nešlo kvůli práci nebo rodině? Tady už se pár lidí vyloučit dalo. Některé tanečnice mají časově náročná zaměstnání, kdy bývají vysílány na daleké služební cesty a tyhle nečekané výlety jim pak narušují chod ostatních činností. Jiné tanečnice mají třeba zrovna malé děti a je pro ně komplikované chodit na noční tréninky a být do noci na vystoupeních, když musí například kojit. Dobře, první výběr proveden. Už mi zbývá jen zhruba osmdesát až devadesát tanečnic, jdeme tedy dál, tohle se ještě na pódium nevejde.
Ač nerada vybírám podle následujícího kritéria, tak bohužel jednou z důležitých složek v této oblasti je vzhled. Tím je myšlen především věk a určitá postava. Nejsem zastáncem toho, že by všechny tanečnice měly být vysoké, štíhlé a vypadat jako modelky. Sama radši prosazuji přirozený vzhled, ale i tak bohužel nelze do takového týmu, který bude tančit po nocích se známým orchestrem, vybrat ženy, kterým je kolem šedesáti let věku nebo ženy, které jsou takzvaně krev a mlíko a máte je za co chytnout. Tohle berte s nadsázkou. V naší taneční skupině nemusí být baletky, ale je jasné, že tanečnice by měly vypadat svěže, měly by být fit, měly by zvládat udýchat choreografie a měly by být ladné ve svých pohybech. Myslím si, že oblé křivky tanci sluší, ale určitě by těch oblých křivek měl být jen určitý počet. Přiznám se, že v tomto bodě jsem nedokázala být úplně striktní, drsná a razantní, ale i tak to bylo další kritérium, které umožnilo celou skupinu ve výběrovém řízení trochu zúžit.
Určitě bych chtěla, aby v týmu byly ženy, které udrží za všech okolností pohodovou atmosféru. Aha, to jsou všechny. Dobře, tak ženy, které budou chtít hodně makat. Sakra, to taky není cesta, podle čeho tedy vybírat dále?
Taneční choreografie, které chystám, budou dohromady složené z latinsko-amerických tanců, swingu a flirt dancu. To znamená, že potřebuji takové univerzální tanečnice, které zvládnou všechny styly, budou je bavit všechny styly a poradí si i s výrazem, který je k danému stylu a vystupování potřeba. Tak to jsme zhruba na počtu třiceti až čtyřiceti tanečnic.
Neměla bych zapomínat na přirozený projev, který souvisí hodně s výrazem a psychickou pohodou a je na pódiu tak důležitý. Je spousta tanečnic, které dokážou skvěle tančit, technicky jsou perfektně připravené, ale nedokážou pohyby dostatečně prodat. To znamená, že je zatím vidět, že se hodně soustředí, nebo jejich výraz napovídá divákovi, že dané pohyby jsou opravdu dřina. Co si budeme nalhávat, dřina to je, ale snažíme se lidi oklamat, tváříme se jako že je vše v pohodě a díky tomu se pak nechávají napálit další a další diváci a divačky a chodí se učit tanec na lekce v domnění, že budou za čtrnáct dní tančit jako Bejby v Hříšném tanci.
Nesmím zapomínat, že jde o dost specifickou činnost - tanec na živou hudbu přináší velké výzvy, kterým je potřeba se přizpůsobit. I když je píseň jasně daná a známá dopředu, tak živá hudba nese rizika, že někdy bude píseň rychlejší, jindy pomalejší, někdy se z ní něco vynechá, jindy se zase nějaká repetice přidá. No, to je výzva. Někdy se třeba na poslední chvíli song ještě upraví a večer před akcí se nacvičuje o minutu delší choreografie. To je taky výzva. Proto potřebuji tanečnice, které to bude bavit, které se z toho nebudou hroutit, které budou ochotné a schopné přijímat na poslední chvíli takové změny. No a jsme zhruba na patnácti. To je pořád hodně, ale s tím už se dá pracovat.
Napíšu tedy všem těm, které prošly mým "výběrovým řízením" a uvidíme. Budu jim psát postupně, někdo určitě nebude moct, někdo nebude chtít a ono se to nějak utřepe.
Na co bych ale neměla při celém tomhle výběru ještě zapomenout? Přeci na to, aby tanečnice v "mé" skupině měly především srdce na pravém místě. No, super….a můžu začít s výběrem znova, protože to mají zase všechny, já se z toho picnu. :D
Je škoda, že do skupin, škol a zaměstnání bývá jen omezený počet míst. Na druhou stranu, kdyby omezený nebyl, tak se možná zblázníme z toho, že chceme dělat vše, můžeme dělat vše a nevíme, co dříve. Takhle si něco můžeme vychutnat jako aktéři, něco jako diváci. Něco si můžeme užít jako svou výhru a něco můžeme jen přát druhým a užívat si vlastní místo, které je sice někde jinde, ale je stejně hodnotné. 😊

Přes noc seniorkou

22. srpna 2018 v 9:02 | Nikol
Narodila jsem se v srpnu roku 1989. Díky tomu, že jsem byla letní dítě, jsem ve svém životě byla na mnoha místech TOU NEJMLADŠÍ.
Nejmladší ve třídě na základce, téměř nejmladší i na gymplu. Dlouho nejmladší v tanečním klubu a skupině, kterou jsem navštěvovala a rozhodně dlouho nejmladší v obou zaměstnáních, do nichž jsem nastoupila.
Poslední roky jsem pořád chodila na ta stejná místa a závodila ve stejné věkové kategorii - v kategorii dospělích. Najednou jsem si ale uvědomila tu změnu, co se tady nenápadně ty poslední roky plížila. Už nejsem NEJMLADŠÍ. No a hlavně, co se ještě změnilo - já jsem na mnoha místech už TOU NEJSTARŠÍ.
Všímala jsem si při diskuzích se soupeři na tanečních závodech, že jsme asi každý někde jinde. Zatímco já už si na svůj tanec dlouho vydělávám a na závody nás často vozím, tak naši soupeři fungují povětšinou ještě pod vedením rodičů.
"Vy budete letos asi maturovat, ne?" zeptala jsem se před dvěma lety naivně našich hlavních tanečních rivalů.
"Ne, ne, já jsem ve druháku na střední a Barča nastoupila teprve do prváku. Ale ty už asi budeš letos maturovat, ne?"
Jak milé, že? :)
"Ne, ne, já už mám dokončené úplně jiné školy," zněla má upřímná odpověď.
"A mohla je mít dokončení už dávno, už mnohem dřív, kdyby tam neměla pauzu."
To se do hovoru pro změnu vložil můj tehdejší taneční partner a já jen opět podotýkám: Jak milé, že? :)
V prosinci 2017 jsem začala tančit s mužem, který je ještě o deset let starší než já. Oba jsme teď oslavili narozeniny - já dvacet devět, on třicet devět.
Někteří z našich soupěřů jsou ještě na základních školách, takže klidně už bychom mohli být jejich rodiči. Samozřejmě za předpokladu, že já bych začala s plozením potomků hodně brzy, můj tanečník by mohl být taťka s přehledem.
Celou dobu tančím proti této náctileté konkurenci a říkám si - no, dobře, jsme trochu starší, ale co, zase máme už nějaké ty zkušenosti, co tady můžeme zužitkovat.
Ve společenském tanci je však pravidlo, které vás dle vašeho věku posouvá do vyšší věkové kategorie. Od třiceti pěti let tančíte v kategorii Senior I. Počítáte správně, můj tanečník už je čtyři roky v seniorech I, ale protože má mladší partnerku - mě, tak musel se mnou do kategorie dospělích nebo by musel tančit s někým jiným. Do seniorů I lze přestoupit ve chvíli, kdy jednomu z páru je pětatřicet a druhý bude ten rok slavit aspoň třicet. Tak a je to tady. Jsme u toho. Oslavila jsem dvacátédeváté narozeniny a pak se to stalo.
Přijeli jsme na taneční soustředění a já najednou slyšela ty věty. Ptáte se, jaké věty? Vlastně to byly milé poznámky, lichotky, komplimenty, ale pokud se vy sami vidíte ještě někde jinde, ne vždycky v tom ten kompliment postřehnete.
"V seniorech to bude pecka, jste na to dobře vybavení."
"Na seniorku vypadáš dobře."
"Tohle není seniorský pohyb, to je milé překvapení."
"Překvapilo mě, jak to máte zpracované, to u seniorských párů nevídám."
No,to je všechno milé, ale já ještě včera nebyla seniorka. :D
Je ale určitě zbytečné se tomu bránit. V první chvíli se to neposlouchá moc dobře, když člověk ještě není psychicky ani fyzicky nastaven na seniory, ale když se nad tím zamyslíte, mohlo by to být vlastně fajn zase jednou soutěžit se svými vrstevníky a vrstevnicemi. Mohlo by být přínosné a hezké zužitkovat někde zkušenosti, u poroty, která hledá zkušenosti a neměří jen, kdo je nejrychlejší, nejohebnější a nejslibnější pro dlouhou budoucí taneční kariéru.
Čas nejde zastavit, já vím a ani to nechci. Každé životní období přináší něco jiného a já začínám být pomalu ale jistě pyšná na to, že už za půl roku budu seniorka.
Neznamená to totiž jen to, že jsem starší. Znamená to, že už jsem zkušenější a ostřílenější. Tahle skutečnost poukazuje na spoustu pozitivních faktů, za kterými se mohu ve svém životě ohlédnout a zmínit je:
1. Tančím už dvacet tři let. Fíííha.
2. Tančím stále ráda. Taky dobrý.
3. Nevzdala jsem se ani v těžkých chvílích. A že jich bylo. :)
4. Mám tanečního partnera. Těch naopak moc není. :)
5. Mám neustále, co objevovat a zároveň už mohu i hodně předávat. Pokud a dokud mě někdo poslouchá. :)
Tanec není jen pro mladé lidi, jak si někteří myslí. To já vím už dávno. Už jedeníct let mi jsou v tomhle směru velkou inspirací mé svěřenkyně a svěřenci, kteří a které se pouštějí do tance bez ohledu na to, zda jim je dvacet, třicet, čtyřicet, padesát nebo šedesát. Pouští se do všeho s vášní, pílí a odhodláním a za to všem patří velké díky. Věřte, že já se také nezaleknu nějakých seniorů I, ale půjdu do nich hrdě. Půjdu moc ráda ve stopách mých kurzistek a kurzistů, kteří a které jsou v tomhle mým velkým vzorem. Díky.
 


Všichni tanečníci jsou gayové aneb ať žijí stereotypy

24. července 2018 v 13:49 | Nikol
"Hele, je pravda, že jsou tanečníci většinou teplí?"
"Stejně většina tanečníků jsou gayové, ne? Oni pro to mají takový větší cit."
"To je divný, jak se ti kluci vrtí a jak jsou oháknutí, ale stejně to jsou vesměs gayové, takže jim to určitě nevadí."
Pod výroky výše se rozhodně nemohu podepsat. Stále mě fascinuje, kolik lidí si něco podobného myslí, aniž by pátrali po bližších faktech. Neříkám, že mezi tanečníky nejsou gayové, ale rozhodně nepřevažují, proč taky? Pro gaye je výhodnější hrát fotbal a trávit čas v šatně s polonahými muži. Pro heterosexuálního muže je zase výhodnější tančit. Při tanci se totiž nejen seznámíte se spoustou žen, ale navíc se k hodně dívkám celkem beztrestně dostanete i hodně blízko.
Vše začíná samotnou taneční partnerkou. Na tréninku tančíte tělo na tělo, musíte partnerku zachytávat v různých pozicích a nejednou se stane, že tady ruce padnou na prsa a tady jinam. Vaše taneční partnerka je navíc někdo, s kým se nejen můžete, ale přímo musíte svádět. Vaše taneční partnerka je ta, které budete pomáhat do šatů a z šatů, budete ji hnědit (to v tanečním světě znamená, že se budete navzájem natírat hnědou barvou, abyste vypadali oba opáleně), budete jí rovnat oblečení, objímat ji, uklidňovat ji, jezdit s ní po soustředěních, soutěžích a hotelích. V případě, že by to neklaplo s taneční partnerkou,tak tady zbývá ještě mnoho dalších žen, které bez rozpaků pobíhají v tangách po šatně a žádají si něčí pomoc při zapínání šatů. Tyhle další ženy jsou i spolutanečnicemi na soustředěních, kam jezdíte, de trénujete a kde i přespáváte. Celkem záhy tedy můžete zjistit, v čem vaše vysněná žena spí a také se celkem rychle dozvíte, jestli třeba náhodou nechrápe.
No a kdyby náhodou nepřálo štěstí žádnému vztahu v tanečním světě, tak věřte, že budete s tanečním umem na roztrhání u mnoha žen mimo taneční oblast. Každé ženě se podlomí kolena, když ji umíte správně vzít do náruče a vést po parketě tak, že má pocit, že je rozená tanečnice.
Kam se v takové chvíli hrabou všichni fotbalisti, hokejisti a boxeři. Krásně to vystihl jeden můj kamarád, na společné sportovní dovolené, kde byla jedno odpoledne možnost jít hrát fotbal nebo pod mým vedením absolvovat lekci zumby. Můj kamarád Lukáš to vyhodnotil rychle: "Copak jsem gay, abych se lepil na zpocené chlapy? Já jdu juchat s polonahýma holkama na zumbu."
Co vy na to? Jakému sportu byste dali přednost vy? :)

Životní cíl

2. července 2018 v 15:23 | Nikol
Já jsem vždycky chtěla být tanečnicí. Tenhle životní cíl se mi vyplnil, dokonce to mám napsané i na vizitkách, takže na tom přeci musí něco být, když už je to i tam. O tomhle svém snu píšu v každém svém příspěvku na blog, takže úvodní odstavec asi nebyl žádným překvapením, že? 😊

Co přesně ale vlastně znamená BÝT TANEČNICÍ? Co přesně byl či je ten životní cíl? Pro mě osobně to vždycky znamenalo tančit za každou cenu, kdekoli, jakkoli. No dobře, možná s výjimkou striptýzu, ale i nad tím jsem jednou uvažovala jako nad zajímavou sociologickou studií, která by se dala uplatnit při mém vysokoškolském studiu. Rychle jsem však tuto možnost zavrhla, protože bych se nevyspala dostatečně na další den, který jsem měla vždy plný tréninků a lekcí.
Moje dráha tanečnice spočívá v roli lektorky, choreografky, tanečnice, co objíždí závody, vystupuje a občas zkrátka jen dělá tancem radost ať už sobě nebo někomu v okolí. Teda doufám, že moje vystupování dělá radost ještě někomu jinému než mně. :D Je pravda, že někdy mám pocit, že vystupuji už tak často, že se ráda občas uklidím do ústraní a jen sleduji své kurzistky, které mě vždy potěší plněním svých životních cílů. Většina z těch žen, co ke mně chodí, se totiž také někdy chtěla stát tanečnicí, ale pro každou samozřejmě tento sen znamenal a znamená něco jiného.
Tanečnice Jana mi jednou dychtivě vyprávěla o osmdesátileté stařence, která tančila salsu v America´s got talent. Jana se mi ve svých zhruba šedesáti letech svěřovala, že tohle byl vždycky její sen - tančit, bez ohledu na věk a tělesnou kondici, prostě tančit. A proto se do toho taky před pár lety pustila. Někdo by si mohl říct, že už je na to pozdě, že měla začít dřív, že už to nedožene, ale víte co? Pletete se všichni. Jejím snem bylo tančit. Tančit v tomhle i vyšším věku. Prostě tančit, tančit, tančit. Sice nebude asi tančit v Československo má talent, ale troufám si říct, že její životní sen byl splněn.
Dáša se mi zase před lety svěřila, že celý život tančily její děti a ona nikdy nemohla, protože na to nebyl čas, peníze a manžel nechtěl. Teď je jí padesát, rozvedla se, děti jsou velké a objevila lady latin dance, k čemuž chlapa nepotřebuje: "Tak jsem se rozhodla, že budu dělat to, co jsem celý život chtěla a nikdy jsem nemohla." Splněno. Myslím, že ji ani nenapadlo, že bude taky jednou vystupovat a soutěžit. I to všechno se stalo - splněno.
Martina mi zase před pár týdny u vínka po vystoupení na Žofíně dojatě říkala: "Niki, plní se mi sny. Tohle jsem si vždycky přála - tančit, vyjadřovat tancem emoce, vystupovat a vystupovat navíc na takových krásných místech jako je třeba Žofín, to mě ani ve snu nenapadlo." Marťa začala tančit asi před osmi lety? Bylo jí už pár let přes dvacet a do prvního kurzu se přihlásila možná ze zvědavosti, možná kvůli touze trošku se hýbat a nejlépe v rytmu. Když přišla na konkurz do jedné z mých tanečních skupin, byla nervózní, u některých tanců pletla kroky a rumbu nešla ani do hudby. Před měsícem tančila na Žofíně. Životní sen splněn.
Vím, že se pořád opakuji a kdo čte blok pravidelně, musí mu to připadat už trapné, ale možná není od věci, aby některé myšlenky zazněly téměř v každém příspěvku, protože někdo si možná přečte třeba jen tento článek. Byla by pak určitě škoda, kdyby zde nezaznělo, že se podle mě dá každý sen splnit. Opět bych mohla dát jako příklady skupinu Beatles, která se probojovala až po pár letech tvrdé dřiny na první příčky v různých hitparádách. Nebo už jste slyšeli o Orlu Eddiem? Já o něm viděla film, můj děda - trenér skokanů na lyžích, měl tu čest poznat ho osobně. Orel Eddie byl kdysi malý kluk, který měl touhu jet na olympiádu. Bylo mu jedno, v jakém sportu a jak dopadne, prostě chtěl jet na olympiádu. A výsledek? Povedlo se. Pro mnoho lidí byl možná k smíchu. V očích mnoha jiných pravděpodobně nedosáhl žádného úspěchu, protože oproti ostatním skákal na lyžích velice podprůměrně, ale jeho sen se splnil a to i navzdory nedostatečné přípravě. Stačilo odhodlání, vytrvalost a elán.
Myslím, že je úplně jedno, jaký má kdo životní cíl, všechny jsou reálné, možné a splnitelné. Je nezapomeňme, že právě TO, CO MÁME NYNÍ, BYLO MOŽNÁ KDYSI PŘEDMĚTEM NAŠÍ TOUHY. Někdy si ani nestihneme všimnout, že náš životní sen se už splnil. A ještě pozor - nenechme se zmást. Okolí nás občas trochu nalomí a snaží se nám vnutit nějaké své cíle a své představy o životních cílech. Pokud bylo tedy vaším cílem obout někdy taneční boty a jít to zkusit, tak se nenechte zlomit někým, kdo se vám snaží prodat celoroční kurz. 😊 Já se dnes například hrozně dlouho odhodlávala k tomu jít běhat. Nakonec jsme se s kamarádkou oblékly, vyběhly a zjistily jsme, že jediná trasa, kudy je možné zde běžet, byla uzavřená. Za deset minut jsme se tedy vrátily a daly jsme si véču s vínem. Myslím, že náš cíl ODHODLAT SE JÍT BĚHAT byl splněn, a i když jsme si nezaběhly ony vysněné kilometry, tak bych naše úsilí rozhodně nepodceňovala. Cíl zněl ODHODLAT SE - splněno a můžeme slavit. 😊

Být tak Tebou...Ty se máš

27. června 2018 v 5:10 | Nikol
Nedávno jsem četla (myslím, že to bylo v časopisu Nový prostor) krásný článek na téma závist. Často žijeme v domnění, že za plotem je tráva zelenější, ale pravda je taková, že tráva je zelená tam, kde se jí věnujeme a kde ji zaléváme. Za plotem může něco vypadat lépe, ale nikdy nevidíme plně celou skutečnost, což je přesně téma, kterému se věnoval zmiňovaný článek. Může se stát, že závidíme kamarádce poděděný dům, ale už nezohledníme, že k domu patří i vážně nemocná maminka, o níž se musí starat. Někdo má v našich očích například skvělou a velmi slušně placenou práci, ale kdybychom věděli, co všechno daná práce obnáší a jak má dotyčný člověk třeba mrzutého šéfa, tak bychom to možná nechtěli dělat ani za všechny peníze na světě.
Dnes ráno při cestě na vlak jsem potkala jednu svou kurzistku (Áďu), která teď kvůli práci musela omezit lekce a už půl roku jsem ji na tanci neviděla. Usmíváme se na sebe, objímáme se, ona spěchá do práce a já na vlak. Je středa ráno. Povídám jí, ať se někdy ukáže nebo ať to domluví v práci a s úsměvem jí slibuji, že klidně budu dělat lekce u nich na pracovišti. Vidí mě, jak jdu ověšená taškami - notebook, taneční boty, taška s oblečením a potkaly jsme se navíc kousek od Centra Tance, takže si povídáme chvíli o tanci a pak se se mnou rozloučí slovy - "Ty se máš."
Její slova mi zní v hlavě ještě další hodinu - při cestě do bankomatu, na vlak, při snídani ve vlaku. Kam že to dnes jedu? Do Brna. A proč? Na výlet? Kdepak. Na trénink. Do 22 hod jsem byla včera v Centru Tance, pak jsem vyzvedla na nádraží přítele, který se mi vrátil z cest, dojeli jsme domů, dali jsme si večeři, sprchu, popovídali jsme si a kolem jedné hodiny jsme zalehli. Ráno v 6 mi zazvonil budík. Zabalila jsem si věci, připravila jídlo, vyběhla jsem na vlak, po cestě jsem potkala kolegu z práce, tak mi s něčím pomohl aspoň na metro. Teď jedu do Brna, tam máme lekce s naším trenérem - od 10:30 do 12:30 a ve 13 hod už zase potřebuji sedět v autobuse směr Praha, abych stihla všechny odpolední lekce, které mám od 16 do 22 hod. Potom určitě usnu jako miminko a ráno v 5:20 budu zase vstávat, abych stihla lekce, které mi začínají v 7 hod ráno a pojedu zase až do večera. Jo jo, já se mám. :D
Aby nedošlo k mýlce. 😊 Já si určitě nestěžuji. Stále platí, že dělám práci svých snů a tanec je můj život, ale snad je vám všem jasné, že když chcete žít svůj sen, tak to není jen zábava. Nejdu si zatancovat jen když mám chuť, ale tančím pořád.
Myslím si, že z mého okolí do všeho vidí nejvíce můj přítel a rodiče. Mamka mi teď řekla o víkendu, že mi závidí….pak se opravila a řekla mi, že závist není to pravé slovo, ale že obdivuje, jak žiju. Moc mi přeje, abych i nadále dělala to, co mě tak baví, protože na mně vidí, s jakým elánem se do všeho pouštím a jak mám stále chuť žít. Zároveň ale dodala, že není naivní a vidí, co tomu musím obětovat, abych dosáhla všech cílů, které jsem si vytyčila. Mamka věděla přesně o čem mluví, protože jsem zrovna ten den dorazila domů k našim o půlnoci, po třech hodinách spánku, cestě do Brna, šestihodinovém tréninku, cestě z Brna do Prahy, oshově meditaci a po cestě do Krkonoš. Chce to mít jasný záměr a pak už je to o každém z nás a našich prioritách. Kdo chce - hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.
Každý, kdo někdy vrcholově sportoval, má určitě i velké předpoklady být dobrým zaměstnancem. Proto i tímto směrem často směřují otázky na pohovoru. Pokud se něčemu věnujete naplno a to ne proto, že musíte, ale protože chcete, tak na sobě makáte, i když zrovna není vhodná doba, není čas, bolí vás svaly, nevyspali jste se, hvězdy nejsou ve správném postavení.
V červnu jsem byla na józe Mohendžodaro, kde se nás dohromady setkalo šedesát žen. Bylo nám řečeno, že by bylo vhodné, abychom po absolvovaném víkendu dělaly každý den námi vybranou meditaci a to po dobu 21 dní. Meditace by se měla provádět v určitý čas, což je hlavně s nepravidelným režimem někdy dost komplikované. Hmm, jak to udělám? Chtěla jsem dělat Oshovu Kundalini meditaci, ale ta se má dělat kolem 18 hod večer. To často teprve startuji lekce, často nejsem v tuhle dobu ještě doma a hlavně nemám potom klid, ale ještě dělám hodně aktivit. Co je důležitější? Dodržet čas a dělat meditaci jen ty dny, kdy mi to časově vyjde nebo čas neřešit a soustředit se na tu pravidelnost? Samozřejmě to druhé. Teprve po 21 dnech, 21 opakováních si vytváříme pevný návyk a některé věci se začnou zažívat. Rozhodla jsem se tedy jít touto cestou a opravdu jsem meditaci prováděla 21 dní. Někdy to znamenalo vykonat ji už ve 14 hod odpoledne, jindy jsem ji dělala v jednu hodinu ráno, ale co je podstatné, ani jeden den jsem nevynechala a díky tomu jsem pocítila neuvěřitelné proměny ve svém těle i mysli. Od té doby (je to půl roku) jsem celý cyklus už dvakrát zopakovala. Co pro mě ale bylo překvapení, že ostatní ženy (neříkám, že všechny, ale tak 45 z 60) vůbec neuvažovaly, jak si to zařídit, ale pořád na víkendu vysvětlovaly, jak to nejde. Nešlo to kvůli práci, dětem, času, vaření, moc dlouhý čas, nebaví mě dynamická část, usínám u té klidové atd. atd. Nemůžu dělat jen půlku té meditace? Nešlo by jen relaxovat? Není nějaká zkrácená verze? Atd. Do dneška jsem ve spojení asi s deseti ženuškami z daného víkendu a žádná z nich tento cyklus meditací neabsolvovala.
Podobné to bylo i s mým přítelem, s nímž jsme se rozhodli zkusit meditaci společně přibližně před měsícem. Nadchlo ho to a po meditaci se mě zeptal: "Co kdybychom si teď dali spolu těch 21 dní?" Skvělý nápad, ve dvou se budeme vzájemně motivovat a určitě tak nevynecháme ani jeden den, protože se vzájemně nakopneme. Já jsem v neděli dodělala celý cyklus. Můj přítel to vzdal hned druhý den, protože první den to přehnal a druhý den ho bolela záda. Přemýšlela jsem nad tím, proč to tak rychle vzdal a pak jsme o tom spolu mluvili: "Víš, když vrcholově tančíš nebo děláš cokoli, jakýkoli sport, tak prostě jdeš. Jdeš každý den na trénink, ať se děje cokoli. Jdeš, když máš horečku, střevní potíže, první den menstruace, namožené svaly, tak že nemůžeš stát z postele, bolesti zad, bolesti hlavy, jste rozhádaní s tanečním partnerem, zítra máš státnice, prostě jdeš. Jdeš ve všech nekomfortních podmínkách a jen díky tomu se člověk může zlepšit a posunout." Odpověděl mi, že to je jasné, že to ví, ale že se sám u sebe se naučil poslouchat své tělo a netlačit ho do ničeho, co mu není příjemné. S tím také nelze jinak než souhlasit. Pak jen záleží na tom, jakou cestu chcete zvolit. Pohodlí a naslouchání vlastnímu tělu nebo rozšiřování komfortní zóny a zlepšování?
Sama bych k tomu dodala, že se tyto dvě cesty nemusí nutně vylučovat. Osobně se také snažím naslouchat vlastnímu tělu, ale zároveň vím, že ve všech situacích je potřeba hledět dopředu na dlouhodobý cíl a nepodléhat jen momentální únavě nebo jiným podobným stavům.
Dnes dělám spoustu věcí spojených s tancem, které mě neskutečně naplňují - vystupuji pravidelně se swingovým orchestrem Original Vintage Orchestra, jezdím po soutěžích v Čechách i zahraničí a to již v celkem vysoké taneční třídě. Vystupuji po celé republice a dělám performance na nejrůznější témata. Učím lidi tančit - učím děti, juniory, dospělé, učím lidi sólo, párově i ve skupinách. Dělám svatební tance, představení na plesy, taneční improvizace atd. Nic z toho bych ale nemohla dělat, kdybych předcházejících dvacet dva let každé ráno nevstala a nešla na trénink. Vše dělám jen díky neustálému opakování a přemlouvání vlastního těla.
Jedna z holčiček, které chodí ke mně do lekcí - osmiletá Julinka za mnou před dvěma týdny na tréninku přišla a řekla mi: "Nikčo, já bych jednou chtěla být tanečnicí, co pro to mám dělat?" Pochválila jsem ji za krásný sen a řekla jsem jí jen: "Jsi na dobré cestě, už jsi začala, teď jen choď tančit a nepřestávej." Takhle jednoduché a přitom takhle složité to je.
Nezáviďme tedy ostatním, nikdy nevidíme, co všechno za daným člověkem je a věřte, že každý si nese unikátní a speciální příběh. Nezabývejme se úvahami na téma - Ty se máš, kéž bych byl Tebou a zamysleme se každý sám u sebe, co udělat pro to, abych se JÁ MĚL/A TAK, JAK CHCI. Pak už stačí jen začít a nepřestávat. :) Jak jednoduché.

Představa tvé budoucnosti - Vydělávám tancem na další tanec

15. června 2018 v 9:20 | Nikol
Poměrně často se v interakci s ostatními při tématu tanec dostaneme i na téma tanec a peníze Lidé stojící mimo taneční svět často předpokládají, že je tancování nákladné, ale i tak se podivují, když promluvím v konkrétních číslech.
Zvažujete, že byste dali syna nebo dceru na tanec? Pojďmě se podívat na konkrétní částky, ať máte představu, co bude takové hobby stát.
Kolik mě stálo tancování za poslední rok?
V první řadě musíte zaplatit členství v klubu, což třeba v našem tanečním klubu činí 4000,- na semestr, takže 8 000,- za rok. K tomu musíte také zaplatit soutěžní licenci, pokud si tedy nechcete tančit jen tak pro sebe. Licence pro české soutěže vyjde na 1900,- za rok, nevztahuje se ale na soutěže zahraniční, na které potřebujete WDSF kartu a ta stojí dalších 250,-. Před soutěží je potřeba dostat ještě lékařské potvrzení o způsobilosti k danému sportu a to je za dalších 300,-
Jsme na 10 000,- a to ještě nemáme v čem tančit.
Osobně se věnuji standardu i latině a jedny boty mě stojí 3500,-. Celkem dám tedy 7000,- ročně za dvoje boty na oba taneční styly. Po roce jsou boty většinou odepsané. Dají se pak používat třeba ještě na tréninky, ale na soutěže je nutné koupit nové. Šaty na latinu mě na poslední sezónu stály 14 000,-, když tedy počítám jen náklady na šaty a nepřičítám k tomu cesty z Prahy na zkoušky za švadlenou do Kralup nad Vlatavou. Šaty na standard mě stály 22 000,- a to už jsem si je koupila nošené po někom. Na šatech se navíc muselo udělat i pár úprav, což pro mě naštěstí udělala jedna kurzistka zadarmo, respektive výměnou za nějaké individuální lekce, to zde ale také nebudu přepočítávat.
Už jsme na 53 000,- za poslední rok a ještě nemáme nic na líčení, česání, nebyli jsme na žádné individuální lekci, soustředění ani soutěži.
Taneční sezóna trvá od září do června, což je 10 měsíců = 44 týdnů. Každý týden si platíme alespoň 1 individuální lekci na standard a jednu na latinu. Každý za lekci zaplatíme mezi 300,- - 450,- Kč, tzn. mezi 600 - 900 za týden. Pokud budu počítat průměr 750,- týdně, tak jsme na částce 33 000,- za rok. Každý rok tedy necháme kolem 30 000,- za individuální lekce a v létě se navíc vypravíme aspoň na dvě sostředění, kde jedno stojí 4 000,-. Dohromady tedy můžeme přičíst alespoň dalších 8 000,-.
Finance za rok za tréninky tedy vycházejí přibližně na 40 000,-.
Líčidla, make-up apod. vyjdou podle méhu odhadu zhruba na 2000,- ročně.
K tomu všemu jezdímě samozřejmě na závody, alespoň 2x měsíčně, někdy více, někdy méně. Strartovné vyjde každého na 200,- za jednu soutěž a cesty se pohybují tak kolem dalších 200,- na jednoho. Měsíčně tedy každý investuje 800,- do soutěží a to je celkem 8000,- za rok, pokud jezdíme po českých soutěžích.
U zahraničních soutěží jsme smaozřejmě trochu jinde. V Německu například stojí starovné 15 euro + cesta například do Berlína vyjde zhruba na 800,- na jednoho a k tomu je ještě potřeba přespat v hotelu, který vyjde na dalších 1000 Kč za noc. Počítejme ale v tuhle chvíli zatím jen s českými soutěžemi.
Výše nejsou zahrnuty různé další doplňkové aktivity, jako je například cvičení, speciální jídlo, masáže atd. Čistě za tanec dám osobně ročně tedy kolem 100 000,-. Měsíčně mě tak tanec vyjde zhruba na 10 000,-.
Jsem dívka, jistě, kluci to mají levnější, ale o kolik? Někteří nechávají za oblečení podobné částky. Ušetří třeba na make-upu, ale i do toho investují kolem 1000,-. U kluků jsou celkové náklady za rok nižší třeba o 10 000,-.
Dobrá zpráva ale je, že se to v těchto částkách samozřejmě nemusí pohybovat od začátku. Jestli chcete začít tančit nebo chcete dát na tancování vaše děti, stačí si na začátku pustit videa na youtube a můžete tančit. Můžete se učit. Nebo si můžete tančit jen tak bez instrukcí podle sebe a to je zadarmo. :) V počátcích soutěžního tance se také ještě nemusíte vyšplhat finančně tak vysoko. Do dneška si pamatuji na svůj první taneční kostým, který se skládal z růžové sukýnky a bílého dresu, které mi maminka koupila v sekáči. Můj první kostým tak byl přibližně 5x levnější než mé první taneční boty, které tehdy stály 1000 Kč. Nenechte se tedy vyblokovat strašáky jako jsou peníze, tančit jde i mnohem levněji, a pokud vám jde jen o radost z tance, tak to lze dělat i zadarmo. :)
Pozitivní také je, že ve chvíli, kdy se dostanete do téhle fáze, kdy už vás tanec stojí celkem dost peněz, tak jste zároveň na úrovni, kdy si lze tancem už i slušně vydělat něco zpátky. Nebojte se tedy investovat do svých dětí. :) Až jednou budou vydělávat na tanečních vystoupeních a sami budou světově uznávanými lektory, jistě vám to rádi vrátí. :)

MŮJ taneční styl je nejtěžší, protože...

1. června 2018 v 21:26 | Nikol
Za plotem bývá tráva zelenější, často chceme to, co nemáme a zároveň není neobvyklé, že míváme pocit, že zrovna my to máme těžké, komplikované, specifické, protože ...
Tyto boje svádí mezi sebou i tanečníci: "Ty děláš muzikál, hmmm, to je pěkné, to je takové to hopsání, nic moc nechnika, viď? To my dřeme v latině techniku, nárty, ruce." Zjednodušuji celý dialog, nicméně tohle je reálný postoj jednoho kamaráda tanečníha k jedné muzikálové tanečnici.
Skoro všichni uzávají, že je těžký balet, break dance apod. A na druhé straně se mnoho tanečníků a tanečnic domnívá, že takový muzikál nebo hip hop jsou více easy, protože to jsou přeci takové pohodové styly. To je ale takříkajíc chyba lávky - tyhle styly mají jen pohodově působit, což může být pěkně těžké.
Každému tanečníkovi/tanečnici, který/která si myslí, že je hvězda, bych doporučila vyzkoušet si jiný styl. Sama jsem prošla lekcemi flamenca, hip hopu, baletu, jazzu, lockinu, popinu, diska, salsy, contemporary, latiny, standardu, orientu, bollywoodu, flirt dancu, afra, dancehallu, twerku, MTV dance a asi ještě něčeho, na co si teď nevzpomenu.
Pochytat kroky bylo pro mě jako pro tanečnici většinou celkem lehké, ale vypadat v tom dobře a správně tak, aby vše odpovídalo danému tanečnímu stylu, to už byla opravdu výzva a většinou jsem neobstála.
Na flamenku jsem se ptala Táni Krištůfkové, zda není možné, že její dražší boty vydávají i výraznější zvuky než ty moje levné, protože jsou z jiných materiálů. "Ne, je to jen o tréninku a technice."
Na hip hopu jsem pořád slyšela: "Uvolni se, víc do kolen, vůle, nebuď tak tuhá."
Vždyť si tady pluju už jako v rauši, tak v čem to sakra je? Po hip hopové lekci jsem viděla své video a fakt jsem byla tuhá a vyšponovaná jak baletka, do pouliční taneční divy jsem měla hodně daleko, i přesto že můj pocit byl, že už snad ani uvolněnější být nemohu.
Na baletu jsem zjistila, že dlouhé výdrže v některých pozicích jsou neskutečně fyzicky náročné. Ani nevíte (někteří možná víte), jak baletky a baleťáci makají, když zdánlivě nedělají nic. A zkoušeli jste si někdy klidně jen stát v baletních špičkách? Nebo v nich přejít místnost? To je taky zážitek a vřele ho doporučuji. Já přitom vždy vypadám jako bych právě přišla o nohy a pohybovala se na kopýtkách
Lockin a popin jsou nádherné styly, při nichž si ale vždy zauzluji ruce a žádaný pohyb se mi zatím asi ještě nepodařil. Žádný.
V orientu je pro mě osobně náročné neustálé uvolnění kolen a nechápu, jak mám udělat některé izolace, v bollywoodu zase nechytám náročné sekvence pažemi, při nichž je důležité postavení každého jednotlivého prstu.
Dancehall a twerk jsou stavěny asi pro nějaká rychlejší pozadí, než je to moje. V disku a MTV jsem zase nestíhala rychlé přeměny pohybů a stopky v jednotlivých částech. V contemporary jsem precizně vymetla podlahu, ale pochybuji, že externí pozorovatel pochytil, co jsem chtěla pohybem sdělit. V jazzu se mi nedařilo dostatečně střídání uvolnění a napětí a v afru jsem zjistila, že mám nějaký abnormálně tuhý krk a záda.
Jediné styly, u kterých si troufám říct, že mi celkem šly, byly salsa, latina, standard a flirt dance, ale víte co? Taky mi nešly hned. Moc dobře si pamatuji na všechny ty dramatické začátky, kdy jsem si připadala jako blázen a vypadala jsem jako šílenec. V salse mi dělal problém uvolněný pohyb pánví a pokrčená kolena, v latině jsem se nemohla popasovat se svižným tempem jivu, s postavením těla, bouncem v sambě, vyplňováním hudby v rumbě apod. Ve standardu jsem se prala s tanečním partnerem a k tomu jsem měla abnormálně vyvrácenou hlavu, protože jsem podle videí nabyla dojmu, že takhle to dělají ty profi tanečnice. A ve flirt dancu jsem se na začátku prala s odhozením studu a objevením vlastního sex-appealu. V každém z těchto stylů mám pořád mnoho toho, co se učit, ale zároveň už je to mnohem lepší.
Každý taneční styl je těžký v něčem a každý člověk na začátku při prvních tréninkách vypadá trochu jako pod vlivem zákeřných drog, které ovládají náhodně naše končetiny. Stačí ale pár hodin, pár týdnů, pár měsíců, ...no dobře, pár let a spousty tisíc hodin tréninku a bude to dobré. Lidé ve vašem okolí začnou poznávat, co jste právě tančili a pochválí vás, protože to na vás vypadá vše tak jednoduše. Než ale přijde tahle fáze, tak doporučuji následující: buďte na sebe příšní, ale zároveň nemějte nereálné nároky. Je potřeba oslavovat i malé úspěchy a už jen to, že jste si zabalili věci a přišli na první lekci jakéhokoli stylu, je úspěch, protože hodně lidí zůstane jen u snů a nedojde ani sem.

Věčný začátek a konec aneb Moje cesta za vysněnou postavou

21. května 2018 v 9:58 | Nikol
Nikdy jsem nebyla hubená! Nikdy v životě! Ale nikdy jsem si nepřipadala ani tlustá, říkala jsem o sobě, že jsem oplácaná, při těle, děvče krev a mlíko, … a to i v době, kdy jsem při své výšce 158 cm vážila 74 kilo.
Od malička závodně tancuji a na tréninky jsem chodila 4x týdně, k tomu jednou týdně na aerobik a přibližně každých 14 dní jsem jezdila na závody a stejně jsem měla nadváhu. Neměla jsem pocit, že jím nezdravě, ani že se přejídám a stejně jsem měla nadváhu.
Lidé v mém okolí mi od dětství udíleli cenné rady typu:
"Nejez po 17 hod večer." … Ale jak to mám udělat, když trénuji do 20 nebo 21 hod večer a přijdu po tréninku domů hladová?
"Nejez tolik sladkého a půjde to dolů." … Co znamená "Nejez tolik sladkého?" Jedna sladkost denně je v pořádku? A jak to nemám jíst, když maminka dnes udělala k snídani krupicovou kaši a o víkendu budeme péct tvarohové šátečky?
"Zkus víc sportovat, třeba běhat nebo nějaký jiný doplňkový sport k tomu tancování a uvidíš, že se to hne." … Jak můžu víc sportovat, když už teď chodím každý večer domů unavená a s namoženými svaly?
Rady se jednou za čas zjevovaly ze všech stran, ale nebyly to rady správné a hlavně nepřišly v ten správný moment. Chyběla mi totiž MOTIVACE, potřebné ZNALOSTI a ten SPRÁVNÝ PŘÍSTUP.
Závodně se věnuji latinsko-americkým a standardním tancům od šesti let a asi tak od deseti let mi lidé okolo začali říkat, že musím zhubnout. Musím zhubnout, abych byla štíhlejší, což se v naší společnosti rovná slovu hezčí. Musím zhubnout, abych byla rychlejší, přesnější, abych nebyla širší než můj taneční partner a abych byla v kondici. Jak chcete ale zhubnout, když je vám deset? V průběhu let jsem vždy chvíli zkusila tuhle radu, pak zase tuhle a tamtu, ale nic se nezměnilo. Jednou mě dokonce vzali rodiče na konzultaci k nějakému specialistovi přes výživu a sport, abychom zjistili, proč mám nadváhu, když denně sportuji?
"Vaše tělo je na tenhle pohyb už příliš zvyklé. Jestli tančíte od malička, tak je jedno, že tančíte hodinu nebo dvě denně, pro to tělo je to jako pro někoho jiného, když se ráno projde na autobus. Chtělo by to jiný sport a změnit stravu."
Krom toho všeho jsem navíc věděla, že svou roli hraje i genetika. Mamka s taťkou jsou sice štíhlí, ale všechny ženy z taťkovy strany (moje babička, teta, …) vypadají stejně jako já - tzn. malé s kulturistickýma nohama, větším pozadím a zaoblenýma bříškama.
Když mi bylo šestnáct, můj taneční partner skončil s tancováním a já začala tančit s tanečníkem novým, který nebyl tak hubený jako ten předchozí a vypadalo to, že má váha najednou nebude zase takový problém. OMYL! I když byl můj druhý tanečník hodně svalnatý, takže jsme ve společné kombinaci konečně nevypadali jako Laurer a Hardy, tak jsem pořád nebyla tou hubenou, drobounkou tanečnicí. Výsledky na soutěžích byly průměrné, spíš podprůměrné a vůbec neodpovídaly tomu, jak jsme trénovali. Trenér pak jednou vynesl důležitý ortel:
"Ptal jsem se na závodech porotců, proč jste vypadli v prvním kole, a všichni mi řekli, že jste tančili dobře, ale Nikčo, ty musíš zhubnout. Jen si nemysli, moje partnerka se taky musí hlídat, aby byla fit, ona Ti poradí."
Bylo mi sedmnáct a začala jsem s dělenou stravou. Začátek to nebyl špatný, váha se pohnula, pět kilo jsem měla dole, měla jsem pocit, že jdu správným směrem, ale výsledky na závodech byly pořád stejné. Pět kilo prostě nestačilo. Začala jsem si o dělené stravě zjišťovat více a více a zjistila jsem, že to nebude až tak zdravé, jak jsem se domnívala. K tomu všemu můj tanečník s tancováním skončil a byla jsem znova na začátku.
Uplynul další rok a já jsem šla na vysokou školu do Prahy. Hledala jsem si nového tanečního partnera v Praze, sešla jsem se asi se sedmi nebo osmi tanečníky a nikdo mě nechtěl. Respektive občas mě někdo chtěl, ale byl to buď úplný začátečník, nebo někdo, kdo byl ode mě věkově hodně daleko. Nechtěl mě nikdo, kdo by měl vytančenou stejnou nebo vyšší taneční třídu jako já, vždy jsem slyšela výmluvy typu - "Jsi moc malá.", "Sejdu se ještě se dvěma dalšími tanečnicemi a dám Ti vědět.", "Když já se tomu nechci věnovat takhle naplno.", …. Atd. Nikdo mi neřekl - "Jsi tlustá.", ale bylo mi jasné, že je to jeden z důvodů, proč jsem nemohla najít nikoho do tanečního páru.
Pak přišla babička se skvělým nápadem: "Našla jsem skvělou výživovou poradkyni v Liberci, sama hodně zhubla, má skvělé tipy, je strašně sympatická, zaplatila jsem Ti u ní deset konzultací, ona Ti pomůže." A měla pravdu, tahle výživová poradkyně byla opravdu velmi sympatická a skutečně mi pomohla, ale … Pomohla mi uvědomit si, že přes den málo piju, málo spím a svaly nestíhají regenerovat, nejím téměř žádné ovoce a zeleninu, nemám vyváženou stravu a k mému energetickému výdeji, jím málo, takže si pak tělo ukládá více, než by potřebovalo. Naučila mě jíst pravidelně, jíst více ovoce a zeleniny a víc pít a výsledek? ZHUBLA JSEM! Zhubla jsem asi šest nebo sedm kilo, mimo jiné i proto, že jsem v tu samou dobu začínala učit zumbu, což byl sice pořád tanec, ale zároveň trochu jiný pohyb, než na jaký jsem dosud byla zvyklá.
Za půl roku jsem ale výživovou poradkyni přestala navštěvovat, na zumbu jsem si zvykla a za další půl rok jsem měla zase vše zpátky. Jak je to možné? Co se stalo?
Po tomhle období jsem prošla různými pokusy opět zhubnout, ale vždy mi to vydrželo jen chvíli. Pokaždé jsem měla pocit, že teď není vhodná doba s hubnutím začít, protože mám zrovna zkouškové, píšu bakalářku, rozcházíme se s přítelem, je toho hodně v práci, učím se na přijímací zkoušky apod. Vždy jsem to po krátké době zase "zabalila", protože zrovna měl někdo narozeniny, byly Vánoce, dostala jsem výbornou čokoládu atd.
Prošla jsem různými kurzy a seznámila se s různými lidmi od osobních trenérů, skupinových trenérů, výživových poradců a koučů, kteří měli různé rady a tipy a dost věcí mi dali do dalšího života, aniž bych to v tu chvíli tušila.
Jak jsem na tom teď? A co přesně se stalo?
NAŠLA JSEM MOTIVACI! SHROMÁŽDILA POTŘEBNÉ INFORMACE a zvolila jsem SPRÁVNÝ PŘÍSTUP!
Je květen 2014 a já projíždím inzeráty s tanečními partnery a hle - tady je jeden, který vypadá dobře. Sice má nižší taneční třídy, ale já jsem dlouho nezávodila, něco jsem ještě nabrala, nemám kondici, nevěřím si, že mám na to vrátit se tam, kde jsem před lety skončila. Zkusím mu napsat. Ozval se, zítra se sejdeme. Bude to v pohodě? Nebude mu vadit, že jsem takhle oplácaná? Musím to risknout.
Snažím se, co nejlépe obléknout a celou dobu makám, abych ze sebe dostala to nejlepší…plácli jsme si, skvělé, teď sice zrovna na 14 dní odlétám pryč, ale hned potom se do toho pustíme naplno.
Nechtěla jsem o něj přijít, chtěla jsem, abychom dobře dopadali, abych já dobře vypadala, abych nás oba dobře reprezentovala a aby on neměl důvod odejít jinam za jinou partnerkou. Tohle bylo v době, kdy jsem studovala dvě školy, zrovna bylo zkouškové období, v němž mě čekalo devět zkoušek a sedm zápočtů a z toho jsem navíc měla v plánu strávit čtrnáct dní v Kalifornii. Doba na start diety to tedy byla zdánlivě nevhodná, ale já jsem věděla, že MUSÍM ZAČÍT HNED. Odletěla jsem do Kalifornie a nejedla jsem tam hamburgery (až na jeden), nejedla jsem chipsy jako ostatní mí kamarádi při dlouhých cestách autem ani žádné jiné nezdravé věci. Snažila jsem se hned využít všechny své dosavadní znalosti - snažila jsem se jíst pravidelně, hodně pít (vodu samozřejmě :D), a pořád jsem u sebe měla něco zdravého na zobání. Strávili jsme totiž dost času na cestách, a když vozem kolovaly chipsy nebo nachos, tak jsem vytáhla své baby mrkve a odmítla jsem se slovy - "Ne, díky, já si dám tohle." Během mého pobytu v Kalifornii jsem navíc musela dokončit tři zápočtové práce a naučit se na zkoušku, která mě čekala v pátek po čtvrtečním příletu zpět. Stres? Ano. Pokušení na každém rohu? Ano, ale já věděla, proč to dělám. Nezačala jsem ze dne na den jíst perfektně, ale snažila jsem se odolávat. Všichni si dají dort? Já mám taky chuť, ale víte co? Já jsem vlastně najedená, můžu jen ochutnat?
Tohle byl ZAČÁTEK na mé nové cestě - změna jídelníčku - postupná, pozvolná, ale hned! Ne až zítra nebo až po zkouškovém období.
Vrátila jsem se, začali jsme trénovat a po týdnu jsme jeli na první soutěž, a jak to dopadlo? Byli jsme třetí! Wau, asi nám to půjde, o důvod víc makat na sobě.
Vynechala jsem tedy všechno sladké, smažené a všechny přílohy krom těstovin a rýže. Sladké jsem si dala občas, smažené vůbec, jiné přílohy jen, když jsem byla na návštěvě u rodičů.
Za další dva měsíce jsem začala chodit do "fitka", nejdřív jednou týdně.
Nevážila jsem se, neměřila jsem si obvody, nesledovala jsem úbytek váhy, ale věřila jsem, že jednám správně a věci se hýbou správným směrem a taky, že jo.
Se změnou jídelníčku jsem začala v červnu 2014, do fitka jsem začala chodit v červenci 2014 a v prosinci 2014 jsem měla o deset kilo méně. Z mé váhy 74 kilogramů jsem najednou vážila 64 kg. Připadala jsem si štíhlá jako nikdy, lidé mě chválili, že mi to sluší, okolí mě nepoznávalo, mohla jsem si začít oblékat jiné věci. Oblečení, které jsem měla schované z mého dřívějšího hubenějšího období, mi už nebylo malé, ale bylo mi dokonce velké, zhubla jsem více než jsem očekávala. Výsledky na závodech byly skvělé, takže se vše dařilo.
Začala jsem cvičit dvakrát týdně a začala jsem se více zabývat tím, co přesně jím, v jakou denní dobu, zda mám vyvážený jídelníček, kolik hodin spím, jaký mám energetický výdej? Začala jsem si číst knihy o různých potravinách a pomalu ale jistě jsem začala do celé problematiky více pronikat. Krom toho jsem začala také běhat a poprvé v životě jsem začala mít běhání ráda.
Je březen 2016, mám o 16 kg méně, z velikosti 42, jsem se dostala na velikost 36, otevřely se mi oči, a proto tady teď sedím a sepisuji stručně můj příběh.
Zhubnout může každý a kdykoli, ale potřebuje podle mého úsudku MOTIVACI, potřebné INFORMACE a správný PŘÍSTUP.
Co konkrétně to u mě znamená?
MOTIVACE: Chci si splnit můj taneční sen - udržet si skvělého tanečního partnera a být s ním úspěšná na českých i zahraničních soutěžích. To byla moje motivace na začátku, ale v průběhu času se k ní přidala touha po zdravém životním stylu, což vysvětlím více u správného přístupu.
INFORMACE: Měla jsem za sebou půl roční držení dělené stravy, půl roku u výživové poradkyně, udělala jsem si certifikát na skupinového a osobního trenéra, což kromě správného posilování a cvičení zahrnovalo i vzdělání v oblasti výživy. Začala jsem studovat složení potravin, správné vyvážení jídelníčku z hlediska bílkovin, vlákniny atd.
PŘÍSTUP: Během mé cesty jsem pochopila, že hubnout jen kvůli někomu nebo kvůli výsledkům, je hrozně malá motivace. Já jsem si totiž nikdy nepřidala ošklivá nebo tlustá. Moje váha mi byla spíš v mnoha situacích bonusem, nikdo ode mě totiž nic nečekal, a když jsem začala tančit, tak jsem často překvapila. Ta pointa správného přístupu u mě tkví v tom, že jsem si uvědomila, že mi je mnohem lépe, když jím zdravě. Nechodím spát s nafouklým břichem, nejsem unavená, zvládám více věcí a zvládám je s úsměvem. Nejde o to, že se nacházím ve štíhlejším těle, ale jde o to, že se nacházím ve spokojeném těle se spokojenou duší a to je ten správný přístup! Nezáleží mi na tom, jak mě ohodnotí okolí nebo porota, i když komplimenty samozřejmě potěší. Více jde ale o to, že se ráno vzbudím s chutí jít cvičit, tančit, běhat a jsem potom samozřejmě unavená, ale snesitelně unavená. Unavená tak, že se mi dobře spí a druhý den můžu vstát se stejnou nebo dokonce ještě větší chutí.


Tento příběh uveřejňuji až nyní, tedy v květnu 2018. Na mé váze ani motivaci se nic nezměnilo. Co se však změnilo v mém přístupu k jídlu je skutečnost, že jsem si udělala kurz výživového poradenství, protože si nechci své poznatky nechávat jen pro sebe a moc ráda se rozdělím o výživové tipy, sestavím ráda jídelníček a mimo jiné budu ráda i vrbou a rádkyní v obdobích plných pokušení a nástrah. :) Držím všem dalším odhodlaným ženám a mužům pěsti na vaší cestě a přeju vám, ať je práce na vašem jídelníčku a cvičení tám správným začátkem a není hned koncem!

Tolik povyku pro nic aneb Vstávám ve dvě hodiny ráno pro pět minut "slávy"

19. května 2018 v 12:50 | Nikol
Přesnější by asi bylo napsat do nadpisu Vstávám ve dvě hodiny ráno pro pět minut tance, protože v tomhle případě určitě nešlo o žádnou slávu, ale nadpis by pak určitě nevyzněl tak úderně, takže zůstaňme u pěti minut "slávy".
Dnes se s vámi chci podělit o tajuplné zákoutí toho, co obnáší taková příprava na taneční závody. Vše budu psát pouze ze svého pohledu a je mi jasné, že každá tanečnice má vlastní rituály, vlastní přístupy a příprava jí trvá různě dlouho.
Alespoň pro obecnou představu můj text ale snad poslouží. :)
Osobně se po probuzení potřebuji vždy hlavně nasnídat a vypít si svou ranní kávu, abych vše ostatní zvládla s přehledem a otevřenýma očima. Poté jdu na přípravu účesu. Potřebuji kartáč na vlasy, malý hřebínek, vosk, gel, lak, pinetky, gumičku, ozdoby do vlasů, chemopren a zrcátko. Vzhledem k tomu, že mám kudrnaté vlasy, musím je nejdřív rozčesat, vytvořit si na hlavě úhlednou pěšinku a zgelovat vše do takové hladké helmy. Vlasy pak různě geluji, stahuji, šteluji a okukuji, dokud na hlavě nevznikne účes, s nímž jsem spokojená. Na závěr chemoprenem a pinetkami přidělám patřičné ozdoby. Přibližně třicet minut v koupelně je za mnou a je to jen třicet minut díky mnohaleté praxi a také díky tomu, že nelpím v téhle oblasti na dokonalosti.
Dále make-up: Potřebuji fixátor pod make-up a pod oční stíny. Nanáším make-up, tónuji obličej, lepím si řasy, maluji oči, zvýrazňuji obočí a nalepené řasy. Maluji linku pod oči, dodělávám tváře, konturuji pusu a maluji pusu. Make-up roztahuji na krk, uši a do vlasů, protože je tmavší než má přirozená barva pleti. Dalších třicet minut v koupelně je za mnou.
Teď přijde hnědění. Na tanečních závodech je nepsané pravidlo a to zní: Měli byste vypadat jako byste se právě vrátili z Kanárských ostrovů. Nikde v oficiálnch pravidlech tento požadavek není uveden, a přesto "bílí" lidé nějak záhadně na soutěžích nepostupují do dalších soutěžních tanečních kol. Je proto potřeba dodat si barvu, která se nanáší jen na ty části těla, které vylézají z šatů. Hnědím si tedy dekolt, ruce, krk, nohy, část zadku a partner mi vždy na závodech musí dohnědit ještě záda. Na vrstvu hnědidla nanáším ještě bronzer, který zacelí fleky a dodá mi "hezčí" barvu a vše na závěr fixuji, ať nemám vše okolo zapatlané. Po pravdě je ale stejně už pozdě, protože už mám hnědý záchod, vypínače, podlahu, počítač i kuchyňskou linku. Večer, až ze sebe budu vše smývat, tak zahnědím i vanu a umyvadlo, a proto po mé očistě bude následovat i pravidelná očista koupelny.
Nachystám si všechny věci - boty, šaty, soutěžní průkazku, peníze, svačinu, pití, telefon, kameru, foťák, ručník, kartáč na boty a můžu vyrazit.
Ranní příprava trvala zhruba 2,5 hodiny, což je čas, který tahle příprava zabere vždycky bez ohledu na to, jak daleko a pro jaký výsledek se jede. Nejabsurdnější pro mě v tomhle ohledu byl asi výlet na mistrovství družstev v Brně - 2,5 hodiny příprava, 4 hodiny cesta, odtančení 3 tanců ve standardu v 8 hodin ráno (to znamená, že jsem musela vstávat ve 2 ráno) a 3 tanců v latině v 16 hodin odpoledne. Pak 4 hodiny cesty zpět, doma dvě hodiny odličování, čištění, koupání a úklidu a to je všechno. Víte, co vám ale musím říct? Že to podlě mě stálo za to. Každá příprava a každá soutěž jsou dobrým tréninkem a startovat na takové prestižní soutěži, to byl skutečně zážitek.
Pokud by se ale do budoucna rozhodl někdo pro propagaci přirozené krásy na tanečním parketě, dostane určitě můj hlas. Ve chvíli, kdy budou tanečnice mít více prostoru pro spánek, tak určitě nebude potřeba tolik make-upu a věřím, že si pak taneční den všichni více vychutnají.
Není neobvyklé, že se tanečnice češou už večer před akcí a potom spí s drdoly jako gejši. Není ani neobvyklé, že se hnědí dopředu a pak se zabalují do povlaku od peřiny, aby hnědidlem neohrozily nic okolo. A proč se tohle všechno dělá? Abyste si druhý den mohli pět minut zatančit a kdo ví, třeba si vás všimne i nějaký porotce a věnuje vám pár sekund svůj pohled. :) Je to absurdní a nejabsurdnější na tom všem je, že to všichni děláme. Češeme se, líčíme se, hnědíme se, aniž bychom vlastně věděli proč a odkud se to vzalo. Dávám si tedy na tomto místě závazek dopátrat se toho, kde tohle šílenství začalo. Držte mi pěsti a určitě vás pak budu informovat. Krom toho se zde také zavazuji, že se pokusím založit takový mini odboj v přímém přenosu a aspoň na jedné soutěži se pokusím se vzbouřit a prosadit soutěž přirozené krásy a přirozeného tance. Snad to jednou klapne a snad ta jedna soutěž nebude tou poslední soutěží plné přirozenosti a tance s radostí.

Kam dál