Představa tvé budoucnosti - Vydělávám tancem na další tanec

15. června 2018 v 9:20 | Nikol
Poměrně často se v interakci s ostatními při tématu tanec dostaneme i na téma tanec a peníze Lidé stojící mimo taneční svět často předpokládají, že je tancování nákladné, ale i tak se podivují, když promluvím v konkrétních číslech.
Zvažujete, že byste dali syna nebo dceru na tanec? Pojďmě se podívat na konkrétní částky, ať máte představu, co bude takové hobby stát.
Kolik mě stálo tancování za poslední rok?
V první řadě musíte zaplatit členství v klubu, což třeba v našem tanečním klubu činí 4000,- na semestr, takže 8 000,- za rok. K tomu musíte také zaplatit soutěžní licenci, pokud si tedy nechcete tančit jen tak pro sebe. Licence pro české soutěže vyjde na 1900,- za rok, nevztahuje se ale na soutěže zahraniční, na které potřebujete WDSF kartu a ta stojí dalších 250,-. Před soutěží je potřeba dostat ještě lékařské potvrzení o způsobilosti k danému sportu a to je za dalších 300,-
Jsme na 10 000,- a to ještě nemáme v čem tančit.
Osobně se věnuji standardu i latině a jedny boty mě stojí 3500,-. Celkem dám tedy 7000,- ročně za dvoje boty na oba taneční styly. Po roce jsou boty většinou odepsané. Dají se pak používat třeba ještě na tréninky, ale na soutěže je nutné koupit nové. Šaty na latinu mě na poslední sezónu stály 14 000,-, když tedy počítám jen náklady na šaty a nepřičítám k tomu cesty z Prahy na zkoušky za švadlenou do Kralup nad Vlatavou. Šaty na standard mě stály 22 000,- a to už jsem si je koupila nošené po někom. Na šatech se navíc muselo udělat i pár úprav, což pro mě naštěstí udělala jedna kurzistka zadarmo, respektive výměnou za nějaké individuální lekce, to zde ale také nebudu přepočítávat.
Už jsme na 53 000,- za poslední rok a ještě nemáme nic na líčení, česání, nebyli jsme na žádné individuální lekci, soustředění ani soutěži.
Taneční sezóna trvá od září do června, což je 10 měsíců = 44 týdnů. Každý týden si platíme alespoň 1 individuální lekci na standard a jednu na latinu. Každý za lekci zaplatíme mezi 300,- - 450,- Kč, tzn. mezi 600 - 900 za týden. Pokud budu počítat průměr 750,- týdně, tak jsme na částce 33 000,- za rok. Každý rok tedy necháme kolem 30 000,- za individuální lekce a v létě se navíc vypravíme aspoň na dvě sostředění, kde jedno stojí 4 000,-. Dohromady tedy můžeme přičíst alespoň dalších 8 000,-.
Finance za rok za tréninky tedy vycházejí přibližně na 40 000,-.
Líčidla, make-up apod. vyjdou podle méhu odhadu zhruba na 2000,- ročně.
K tomu všemu jezdímě samozřejmě na závody, alespoň 2x měsíčně, někdy více, někdy méně. Strartovné vyjde každého na 200,- za jednu soutěž a cesty se pohybují tak kolem dalších 200,- na jednoho. Měsíčně tedy každý investuje 800,- do soutěží a to je celkem 8000,- za rok, pokud jezdíme po českých soutěžích.
U zahraničních soutěží jsme smaozřejmě trochu jinde. V Německu například stojí starovné 15 euro + cesta například do Berlína vyjde zhruba na 800,- na jednoho a k tomu je ještě potřeba přespat v hotelu, který vyjde na dalších 1000 Kč za noc. Počítejme ale v tuhle chvíli zatím jen s českými soutěžemi.
Výše nejsou zahrnuty různé další doplňkové aktivity, jako je například cvičení, speciální jídlo, masáže atd. Čistě za tanec dám osobně ročně tedy kolem 100 000,-. Měsíčně mě tak tanec vyjde zhruba na 10 000,-.
Jsem dívka, jistě, kluci to mají levnější, ale o kolik? Někteří nechávají za oblečení podobné částky. Ušetří třeba na make-upu, ale i do toho investují kolem 1000,-. U kluků jsou celkové náklady za rok nižší třeba o 10 000,-.
Dobrá zpráva ale je, že se to v těchto částkách samozřejmě nemusí pohybovat od začátku. Jestli chcete začít tančit nebo chcete dát na tancování vaše děti, stačí si na začátku pustit videa na youtube a můžete tančit. Můžete se učit. Nebo si můžete tančit jen tak bez instrukcí podle sebe a to je zadarmo. :) V počátcích soutěžního tance se také ještě nemusíte vyšplhat finančně tak vysoko. Do dneška si pamatuji na svůj první taneční kostým, který se skládal z růžové sukýnky a bílého dresu, které mi maminka koupila v sekáči. Můj první kostým tak byl přibližně 5x levnější než mé první taneční boty, které tehdy stály 1000 Kč. Nenechte se tedy vyblokovat strašáky jako jsou peníze, tančit jde i mnohem levněji, a pokud vám jde jen o radost z tance, tak to lze dělat i zadarmo. :)
Pozitivní také je, že ve chvíli, kdy se dostanete do téhle fáze, kdy už vás tanec stojí celkem dost peněz, tak jste zároveň na úrovni, kdy si lze tancem už i slušně vydělat něco zpátky. Nebojte se tedy investovat do svých dětí. :) Až jednou budou vydělávat na tanečních vystoupeních a sami budou světově uznávanými lektory, jistě vám to rádi vrátí. :)
 

MŮJ taneční styl je nejtěžší, protože...

1. června 2018 v 21:26 | Nikol
Za plotem bývá tráva zelenější, často chceme to, co nemáme a zároveň není neobvyklé, že míváme pocit, že zrovna my to máme těžké, komplikované, specifické, protože ...
Tyto boje svádí mezi sebou i tanečníci: "Ty děláš muzikál, hmmm, to je pěkné, to je takové to hopsání, nic moc nechnika, viď? To my dřeme v latině techniku, nárty, ruce." Zjednodušuji celý dialog, nicméně tohle je reálný postoj jednoho kamaráda tanečníha k jedné muzikálové tanečnici.
Skoro všichni uzávají, že je těžký balet, break dance apod. A na druhé straně se mnoho tanečníků a tanečnic domnívá, že takový muzikál nebo hip hop jsou více easy, protože to jsou přeci takové pohodové styly. To je ale takříkajíc chyba lávky - tyhle styly mají jen pohodově působit, což může být pěkně těžké.
Každému tanečníkovi/tanečnici, který/která si myslí, že je hvězda, bych doporučila vyzkoušet si jiný styl. Sama jsem prošla lekcemi flamenca, hip hopu, baletu, jazzu, lockinu, popinu, diska, salsy, contemporary, latiny, standardu, orientu, bollywoodu, flirt dancu, afra, dancehallu, twerku, MTV dance a asi ještě něčeho, na co si teď nevzpomenu.
Pochytat kroky bylo pro mě jako pro tanečnici většinou celkem lehké, ale vypadat v tom dobře a správně tak, aby vše odpovídalo danému tanečnímu stylu, to už byla opravdu výzva a většinou jsem neobstála.
Na flamenku jsem se ptala Táni Krištůfkové, zda není možné, že její dražší boty vydávají i výraznější zvuky než ty moje levné, protože jsou z jiných materiálů. "Ne, je to jen o tréninku a technice."
Na hip hopu jsem pořád slyšela: "Uvolni se, víc do kolen, vůle, nebuď tak tuhá."
Vždyť si tady pluju už jako v rauši, tak v čem to sakra je? Po hip hopové lekci jsem viděla své video a fakt jsem byla tuhá a vyšponovaná jak baletka, do pouliční taneční divy jsem měla hodně daleko, i přesto že můj pocit byl, že už snad ani uvolněnější být nemohu.
Na baletu jsem zjistila, že dlouhé výdrže v některých pozicích jsou neskutečně fyzicky náročné. Ani nevíte (někteří možná víte), jak baletky a baleťáci makají, když zdánlivě nedělají nic. A zkoušeli jste si někdy klidně jen stát v baletních špičkách? Nebo v nich přejít místnost? To je taky zážitek a vřele ho doporučuji. Já přitom vždy vypadám jako bych právě přišla o nohy a pohybovala se na kopýtkách
Lockin a popin jsou nádherné styly, při nichž si ale vždy zauzluji ruce a žádaný pohyb se mi zatím asi ještě nepodařil. Žádný.
V orientu je pro mě osobně náročné neustálé uvolnění kolen a nechápu, jak mám udělat některé izolace, v bollywoodu zase nechytám náročné sekvence pažemi, při nichž je důležité postavení každého jednotlivého prstu.
Dancehall a twerk jsou stavěny asi pro nějaká rychlejší pozadí, než je to moje. V disku a MTV jsem zase nestíhala rychlé přeměny pohybů a stopky v jednotlivých částech. V contemporary jsem precizně vymetla podlahu, ale pochybuji, že externí pozorovatel pochytil, co jsem chtěla pohybem sdělit. V jazzu se mi nedařilo dostatečně střídání uvolnění a napětí a v afru jsem zjistila, že mám nějaký abnormálně tuhý krk a záda.
Jediné styly, u kterých si troufám říct, že mi celkem šly, byly salsa, latina, standard a flirt dance, ale víte co? Taky mi nešly hned. Moc dobře si pamatuji na všechny ty dramatické začátky, kdy jsem si připadala jako blázen a vypadala jsem jako šílenec. V salse mi dělal problém uvolněný pohyb pánví a pokrčená kolena, v latině jsem se nemohla popasovat se svižným tempem jivu, s postavením těla, bouncem v sambě, vyplňováním hudby v rumbě apod. Ve standardu jsem se prala s tanečním partnerem a k tomu jsem měla abnormálně vyvrácenou hlavu, protože jsem podle videí nabyla dojmu, že takhle to dělají ty profi tanečnice. A ve flirt dancu jsem se na začátku prala s odhozením studu a objevením vlastního sex-appealu. V každém z těchto stylů mám pořád mnoho toho, co se učit, ale zároveň už je to mnohem lepší.
Každý taneční styl je těžký v něčem a každý člověk na začátku při prvních tréninkách vypadá trochu jako pod vlivem zákeřných drog, které ovládají náhodně naše končetiny. Stačí ale pár hodin, pár týdnů, pár měsíců, ...no dobře, pár let a spousty tisíc hodin tréninku a bude to dobré. Lidé ve vašem okolí začnou poznávat, co jste právě tančili a pochválí vás, protože to na vás vypadá vše tak jednoduše. Než ale přijde tahle fáze, tak doporučuji následující: buďte na sebe příšní, ale zároveň nemějte nereálné nároky. Je potřeba oslavovat i malé úspěchy a už jen to, že jste si zabalili věci a přišli na první lekci jakéhokoli stylu, je úspěch, protože hodně lidí zůstane jen u snů a nedojde ani sem.

Věčný začátek a konec aneb Moje cesta za vysněnou postavou

21. května 2018 v 9:58 | Nikol
Nikdy jsem nebyla hubená! Nikdy v životě! Ale nikdy jsem si nepřipadala ani tlustá, říkala jsem o sobě, že jsem oplácaná, při těle, děvče krev a mlíko, … a to i v době, kdy jsem při své výšce 158 cm vážila 74 kilo.
Od malička závodně tancuji a na tréninky jsem chodila 4x týdně, k tomu jednou týdně na aerobik a přibližně každých 14 dní jsem jezdila na závody a stejně jsem měla nadváhu. Neměla jsem pocit, že jím nezdravě, ani že se přejídám a stejně jsem měla nadváhu.
Lidé v mém okolí mi od dětství udíleli cenné rady typu:
"Nejez po 17 hod večer." … Ale jak to mám udělat, když trénuji do 20 nebo 21 hod večer a přijdu po tréninku domů hladová?
"Nejez tolik sladkého a půjde to dolů." … Co znamená "Nejez tolik sladkého?" Jedna sladkost denně je v pořádku? A jak to nemám jíst, když maminka dnes udělala k snídani krupicovou kaši a o víkendu budeme péct tvarohové šátečky?
"Zkus víc sportovat, třeba běhat nebo nějaký jiný doplňkový sport k tomu tancování a uvidíš, že se to hne." … Jak můžu víc sportovat, když už teď chodím každý večer domů unavená a s namoženými svaly?
Rady se jednou za čas zjevovaly ze všech stran, ale nebyly to rady správné a hlavně nepřišly v ten správný moment. Chyběla mi totiž MOTIVACE, potřebné ZNALOSTI a ten SPRÁVNÝ PŘÍSTUP.
Závodně se věnuji latinsko-americkým a standardním tancům od šesti let a asi tak od deseti let mi lidé okolo začali říkat, že musím zhubnout. Musím zhubnout, abych byla štíhlejší, což se v naší společnosti rovná slovu hezčí. Musím zhubnout, abych byla rychlejší, přesnější, abych nebyla širší než můj taneční partner a abych byla v kondici. Jak chcete ale zhubnout, když je vám deset? V průběhu let jsem vždy chvíli zkusila tuhle radu, pak zase tuhle a tamtu, ale nic se nezměnilo. Jednou mě dokonce vzali rodiče na konzultaci k nějakému specialistovi přes výživu a sport, abychom zjistili, proč mám nadváhu, když denně sportuji?
"Vaše tělo je na tenhle pohyb už příliš zvyklé. Jestli tančíte od malička, tak je jedno, že tančíte hodinu nebo dvě denně, pro to tělo je to jako pro někoho jiného, když se ráno projde na autobus. Chtělo by to jiný sport a změnit stravu."
Krom toho všeho jsem navíc věděla, že svou roli hraje i genetika. Mamka s taťkou jsou sice štíhlí, ale všechny ženy z taťkovy strany (moje babička, teta, …) vypadají stejně jako já - tzn. malé s kulturistickýma nohama, větším pozadím a zaoblenýma bříškama.
Když mi bylo šestnáct, můj taneční partner skončil s tancováním a já začala tančit s tanečníkem novým, který nebyl tak hubený jako ten předchozí a vypadalo to, že má váha najednou nebude zase takový problém. OMYL! I když byl můj druhý tanečník hodně svalnatý, takže jsme ve společné kombinaci konečně nevypadali jako Laurer a Hardy, tak jsem pořád nebyla tou hubenou, drobounkou tanečnicí. Výsledky na soutěžích byly průměrné, spíš podprůměrné a vůbec neodpovídaly tomu, jak jsme trénovali. Trenér pak jednou vynesl důležitý ortel:
"Ptal jsem se na závodech porotců, proč jste vypadli v prvním kole, a všichni mi řekli, že jste tančili dobře, ale Nikčo, ty musíš zhubnout. Jen si nemysli, moje partnerka se taky musí hlídat, aby byla fit, ona Ti poradí."
Bylo mi sedmnáct a začala jsem s dělenou stravou. Začátek to nebyl špatný, váha se pohnula, pět kilo jsem měla dole, měla jsem pocit, že jdu správným směrem, ale výsledky na závodech byly pořád stejné. Pět kilo prostě nestačilo. Začala jsem si o dělené stravě zjišťovat více a více a zjistila jsem, že to nebude až tak zdravé, jak jsem se domnívala. K tomu všemu můj tanečník s tancováním skončil a byla jsem znova na začátku.
Uplynul další rok a já jsem šla na vysokou školu do Prahy. Hledala jsem si nového tanečního partnera v Praze, sešla jsem se asi se sedmi nebo osmi tanečníky a nikdo mě nechtěl. Respektive občas mě někdo chtěl, ale byl to buď úplný začátečník, nebo někdo, kdo byl ode mě věkově hodně daleko. Nechtěl mě nikdo, kdo by měl vytančenou stejnou nebo vyšší taneční třídu jako já, vždy jsem slyšela výmluvy typu - "Jsi moc malá.", "Sejdu se ještě se dvěma dalšími tanečnicemi a dám Ti vědět.", "Když já se tomu nechci věnovat takhle naplno.", …. Atd. Nikdo mi neřekl - "Jsi tlustá.", ale bylo mi jasné, že je to jeden z důvodů, proč jsem nemohla najít nikoho do tanečního páru.
Pak přišla babička se skvělým nápadem: "Našla jsem skvělou výživovou poradkyni v Liberci, sama hodně zhubla, má skvělé tipy, je strašně sympatická, zaplatila jsem Ti u ní deset konzultací, ona Ti pomůže." A měla pravdu, tahle výživová poradkyně byla opravdu velmi sympatická a skutečně mi pomohla, ale … Pomohla mi uvědomit si, že přes den málo piju, málo spím a svaly nestíhají regenerovat, nejím téměř žádné ovoce a zeleninu, nemám vyváženou stravu a k mému energetickému výdeji, jím málo, takže si pak tělo ukládá více, než by potřebovalo. Naučila mě jíst pravidelně, jíst více ovoce a zeleniny a víc pít a výsledek? ZHUBLA JSEM! Zhubla jsem asi šest nebo sedm kilo, mimo jiné i proto, že jsem v tu samou dobu začínala učit zumbu, což byl sice pořád tanec, ale zároveň trochu jiný pohyb, než na jaký jsem dosud byla zvyklá.
Za půl roku jsem ale výživovou poradkyni přestala navštěvovat, na zumbu jsem si zvykla a za další půl rok jsem měla zase vše zpátky. Jak je to možné? Co se stalo?
Po tomhle období jsem prošla různými pokusy opět zhubnout, ale vždy mi to vydrželo jen chvíli. Pokaždé jsem měla pocit, že teď není vhodná doba s hubnutím začít, protože mám zrovna zkouškové, píšu bakalářku, rozcházíme se s přítelem, je toho hodně v práci, učím se na přijímací zkoušky apod. Vždy jsem to po krátké době zase "zabalila", protože zrovna měl někdo narozeniny, byly Vánoce, dostala jsem výbornou čokoládu atd.
Prošla jsem různými kurzy a seznámila se s různými lidmi od osobních trenérů, skupinových trenérů, výživových poradců a koučů, kteří měli různé rady a tipy a dost věcí mi dali do dalšího života, aniž bych to v tu chvíli tušila.
Jak jsem na tom teď? A co přesně se stalo?
NAŠLA JSEM MOTIVACI! SHROMÁŽDILA POTŘEBNÉ INFORMACE a zvolila jsem SPRÁVNÝ PŘÍSTUP!
Je květen 2014 a já projíždím inzeráty s tanečními partnery a hle - tady je jeden, který vypadá dobře. Sice má nižší taneční třídy, ale já jsem dlouho nezávodila, něco jsem ještě nabrala, nemám kondici, nevěřím si, že mám na to vrátit se tam, kde jsem před lety skončila. Zkusím mu napsat. Ozval se, zítra se sejdeme. Bude to v pohodě? Nebude mu vadit, že jsem takhle oplácaná? Musím to risknout.
Snažím se, co nejlépe obléknout a celou dobu makám, abych ze sebe dostala to nejlepší…plácli jsme si, skvělé, teď sice zrovna na 14 dní odlétám pryč, ale hned potom se do toho pustíme naplno.
Nechtěla jsem o něj přijít, chtěla jsem, abychom dobře dopadali, abych já dobře vypadala, abych nás oba dobře reprezentovala a aby on neměl důvod odejít jinam za jinou partnerkou. Tohle bylo v době, kdy jsem studovala dvě školy, zrovna bylo zkouškové období, v němž mě čekalo devět zkoušek a sedm zápočtů a z toho jsem navíc měla v plánu strávit čtrnáct dní v Kalifornii. Doba na start diety to tedy byla zdánlivě nevhodná, ale já jsem věděla, že MUSÍM ZAČÍT HNED. Odletěla jsem do Kalifornie a nejedla jsem tam hamburgery (až na jeden), nejedla jsem chipsy jako ostatní mí kamarádi při dlouhých cestách autem ani žádné jiné nezdravé věci. Snažila jsem se hned využít všechny své dosavadní znalosti - snažila jsem se jíst pravidelně, hodně pít (vodu samozřejmě :D), a pořád jsem u sebe měla něco zdravého na zobání. Strávili jsme totiž dost času na cestách, a když vozem kolovaly chipsy nebo nachos, tak jsem vytáhla své baby mrkve a odmítla jsem se slovy - "Ne, díky, já si dám tohle." Během mého pobytu v Kalifornii jsem navíc musela dokončit tři zápočtové práce a naučit se na zkoušku, která mě čekala v pátek po čtvrtečním příletu zpět. Stres? Ano. Pokušení na každém rohu? Ano, ale já věděla, proč to dělám. Nezačala jsem ze dne na den jíst perfektně, ale snažila jsem se odolávat. Všichni si dají dort? Já mám taky chuť, ale víte co? Já jsem vlastně najedená, můžu jen ochutnat?
Tohle byl ZAČÁTEK na mé nové cestě - změna jídelníčku - postupná, pozvolná, ale hned! Ne až zítra nebo až po zkouškovém období.
Vrátila jsem se, začali jsme trénovat a po týdnu jsme jeli na první soutěž, a jak to dopadlo? Byli jsme třetí! Wau, asi nám to půjde, o důvod víc makat na sobě.
Vynechala jsem tedy všechno sladké, smažené a všechny přílohy krom těstovin a rýže. Sladké jsem si dala občas, smažené vůbec, jiné přílohy jen, když jsem byla na návštěvě u rodičů.
Za další dva měsíce jsem začala chodit do "fitka", nejdřív jednou týdně.
Nevážila jsem se, neměřila jsem si obvody, nesledovala jsem úbytek váhy, ale věřila jsem, že jednám správně a věci se hýbou správným směrem a taky, že jo.
Se změnou jídelníčku jsem začala v červnu 2014, do fitka jsem začala chodit v červenci 2014 a v prosinci 2014 jsem měla o deset kilo méně. Z mé váhy 74 kilogramů jsem najednou vážila 64 kg. Připadala jsem si štíhlá jako nikdy, lidé mě chválili, že mi to sluší, okolí mě nepoznávalo, mohla jsem si začít oblékat jiné věci. Oblečení, které jsem měla schované z mého dřívějšího hubenějšího období, mi už nebylo malé, ale bylo mi dokonce velké, zhubla jsem více než jsem očekávala. Výsledky na závodech byly skvělé, takže se vše dařilo.
Začala jsem cvičit dvakrát týdně a začala jsem se více zabývat tím, co přesně jím, v jakou denní dobu, zda mám vyvážený jídelníček, kolik hodin spím, jaký mám energetický výdej? Začala jsem si číst knihy o různých potravinách a pomalu ale jistě jsem začala do celé problematiky více pronikat. Krom toho jsem začala také běhat a poprvé v životě jsem začala mít běhání ráda.
Je březen 2016, mám o 16 kg méně, z velikosti 42, jsem se dostala na velikost 36, otevřely se mi oči, a proto tady teď sedím a sepisuji stručně můj příběh.
Zhubnout může každý a kdykoli, ale potřebuje podle mého úsudku MOTIVACI, potřebné INFORMACE a správný PŘÍSTUP.
Co konkrétně to u mě znamená?
MOTIVACE: Chci si splnit můj taneční sen - udržet si skvělého tanečního partnera a být s ním úspěšná na českých i zahraničních soutěžích. To byla moje motivace na začátku, ale v průběhu času se k ní přidala touha po zdravém životním stylu, což vysvětlím více u správného přístupu.
INFORMACE: Měla jsem za sebou půl roční držení dělené stravy, půl roku u výživové poradkyně, udělala jsem si certifikát na skupinového a osobního trenéra, což kromě správného posilování a cvičení zahrnovalo i vzdělání v oblasti výživy. Začala jsem studovat složení potravin, správné vyvážení jídelníčku z hlediska bílkovin, vlákniny atd.
PŘÍSTUP: Během mé cesty jsem pochopila, že hubnout jen kvůli někomu nebo kvůli výsledkům, je hrozně malá motivace. Já jsem si totiž nikdy nepřidala ošklivá nebo tlustá. Moje váha mi byla spíš v mnoha situacích bonusem, nikdo ode mě totiž nic nečekal, a když jsem začala tančit, tak jsem často překvapila. Ta pointa správného přístupu u mě tkví v tom, že jsem si uvědomila, že mi je mnohem lépe, když jím zdravě. Nechodím spát s nafouklým břichem, nejsem unavená, zvládám více věcí a zvládám je s úsměvem. Nejde o to, že se nacházím ve štíhlejším těle, ale jde o to, že se nacházím ve spokojeném těle se spokojenou duší a to je ten správný přístup! Nezáleží mi na tom, jak mě ohodnotí okolí nebo porota, i když komplimenty samozřejmě potěší. Více jde ale o to, že se ráno vzbudím s chutí jít cvičit, tančit, běhat a jsem potom samozřejmě unavená, ale snesitelně unavená. Unavená tak, že se mi dobře spí a druhý den můžu vstát se stejnou nebo dokonce ještě větší chutí.


Tento příběh uveřejňuji až nyní, tedy v květnu 2018. Na mé váze ani motivaci se nic nezměnilo. Co se však změnilo v mém přístupu k jídlu je skutečnost, že jsem si udělala kurz výživového poradenství, protože si nechci své poznatky nechávat jen pro sebe a moc ráda se rozdělím o výživové tipy, sestavím ráda jídelníček a mimo jiné budu ráda i vrbou a rádkyní v obdobích plných pokušení a nástrah. :) Držím všem dalším odhodlaným ženám a mužům pěsti na vaší cestě a přeju vám, ať je práce na vašem jídelníčku a cvičení tám správným začátkem a není hned koncem!
 


Tolik povyku pro nic aneb Vstávám ve dvě hodiny ráno pro pět minut "slávy"

19. května 2018 v 12:50 | Nikol
Přesnější by asi bylo napsat do nadpisu Vstávám ve dvě hodiny ráno pro pět minut tance, protože v tomhle případě určitě nešlo o žádnou slávu, ale nadpis by pak určitě nevyzněl tak úderně, takže zůstaňme u pěti minut "slávy".
Dnes se s vámi chci podělit o tajuplné zákoutí toho, co obnáší taková příprava na taneční závody. Vše budu psát pouze ze svého pohledu a je mi jasné, že každá tanečnice má vlastní rituály, vlastní přístupy a příprava jí trvá různě dlouho.
Alespoň pro obecnou představu můj text ale snad poslouží. :)
Osobně se po probuzení potřebuji vždy hlavně nasnídat a vypít si svou ranní kávu, abych vše ostatní zvládla s přehledem a otevřenýma očima. Poté jdu na přípravu účesu. Potřebuji kartáč na vlasy, malý hřebínek, vosk, gel, lak, pinetky, gumičku, ozdoby do vlasů, chemopren a zrcátko. Vzhledem k tomu, že mám kudrnaté vlasy, musím je nejdřív rozčesat, vytvořit si na hlavě úhlednou pěšinku a zgelovat vše do takové hladké helmy. Vlasy pak různě geluji, stahuji, šteluji a okukuji, dokud na hlavě nevznikne účes, s nímž jsem spokojená. Na závěr chemoprenem a pinetkami přidělám patřičné ozdoby. Přibližně třicet minut v koupelně je za mnou a je to jen třicet minut díky mnohaleté praxi a také díky tomu, že nelpím v téhle oblasti na dokonalosti.
Dále make-up: Potřebuji fixátor pod make-up a pod oční stíny. Nanáším make-up, tónuji obličej, lepím si řasy, maluji oči, zvýrazňuji obočí a nalepené řasy. Maluji linku pod oči, dodělávám tváře, konturuji pusu a maluji pusu. Make-up roztahuji na krk, uši a do vlasů, protože je tmavší než má přirozená barva pleti. Dalších třicet minut v koupelně je za mnou.
Teď přijde hnědění. Na tanečních závodech je nepsané pravidlo a to zní: Měli byste vypadat jako byste se právě vrátili z Kanárských ostrovů. Nikde v oficiálnch pravidlech tento požadavek není uveden, a přesto "bílí" lidé nějak záhadně na soutěžích nepostupují do dalších soutěžních tanečních kol. Je proto potřeba dodat si barvu, která se nanáší jen na ty části těla, které vylézají z šatů. Hnědím si tedy dekolt, ruce, krk, nohy, část zadku a partner mi vždy na závodech musí dohnědit ještě záda. Na vrstvu hnědidla nanáším ještě bronzer, který zacelí fleky a dodá mi "hezčí" barvu a vše na závěr fixuji, ať nemám vše okolo zapatlané. Po pravdě je ale stejně už pozdě, protože už mám hnědý záchod, vypínače, podlahu, počítač i kuchyňskou linku. Večer, až ze sebe budu vše smývat, tak zahnědím i vanu a umyvadlo, a proto po mé očistě bude následovat i pravidelná očista koupelny.
Nachystám si všechny věci - boty, šaty, soutěžní průkazku, peníze, svačinu, pití, telefon, kameru, foťák, ručník, kartáč na boty a můžu vyrazit.
Ranní příprava trvala zhruba 2,5 hodiny, což je čas, který tahle příprava zabere vždycky bez ohledu na to, jak daleko a pro jaký výsledek se jede. Nejabsurdnější pro mě v tomhle ohledu byl asi výlet na mistrovství družstev v Brně - 2,5 hodiny příprava, 4 hodiny cesta, odtančení 3 tanců ve standardu v 8 hodin ráno (to znamená, že jsem musela vstávat ve 2 ráno) a 3 tanců v latině v 16 hodin odpoledne. Pak 4 hodiny cesty zpět, doma dvě hodiny odličování, čištění, koupání a úklidu a to je všechno. Víte, co vám ale musím říct? Že to podlě mě stálo za to. Každá příprava a každá soutěž jsou dobrým tréninkem a startovat na takové prestižní soutěži, to byl skutečně zážitek.
Pokud by se ale do budoucna rozhodl někdo pro propagaci přirozené krásy na tanečním parketě, dostane určitě můj hlas. Ve chvíli, kdy budou tanečnice mít více prostoru pro spánek, tak určitě nebude potřeba tolik make-upu a věřím, že si pak taneční den všichni více vychutnají.
Není neobvyklé, že se tanečnice češou už večer před akcí a potom spí s drdoly jako gejši. Není ani neobvyklé, že se hnědí dopředu a pak se zabalují do povlaku od peřiny, aby hnědidlem neohrozily nic okolo. A proč se tohle všechno dělá? Abyste si druhý den mohli pět minut zatančit a kdo ví, třeba si vás všimne i nějaký porotce a věnuje vám pár sekund svůj pohled. :) Je to absurdní a nejabsurdnější na tom všem je, že to všichni děláme. Češeme se, líčíme se, hnědíme se, aniž bychom vlastně věděli proč a odkud se to vzalo. Dávám si tedy na tomto místě závazek dopátrat se toho, kde tohle šílenství začalo. Držte mi pěsti a určitě vás pak budu informovat. Krom toho se zde také zavazuji, že se pokusím založit takový mini odboj v přímém přenosu a aspoň na jedné soutěži se pokusím se vzbouřit a prosadit soutěž přirozené krásy a přirozeného tance. Snad to jednou klapne a snad ta jedna soutěž nebude tou poslední soutěží plné přirozenosti a tance s radostí.

Nejdůležitější otázka - Co přesně znamená slovo TRÉNINK?

24. dubna 2018 v 9:21 | Nikol
Minulý týden jsem si zašla po dlouhé době na TRX a potkala jsem tam kolegu z práce. Hned ve dveřích mě vítal slovy: "Jdeš to zkusit, jo? Tak Ti držím pěsti, případně Tě pak odvedu domů, kdyby Tě neposlouchaly nohy. A jak ses na to vyfikla, tohle není tancování."
Uznávám, že ohoz jsem neměla zrovna nejtradičnější, přišla jsem bosky a v šatech. Nic jiného jsem u sebe ale zrovna neměla, takže jsem měla na výběr - buď půjdu takhle nebu vůbec. Zvolila jsem tedy radši šaty než sedět v předsálí a krátit si čas četbou nebo ládováním se nějakou dobrotou.
Lekce se rozjela a my cvičili čelem ke kotvení, zády ke kotvení, cvičili jsme prsa, záda, nohy, zadek,...a musím upřímně uznat, že jsem ráda za kolegu, který mi pomáhal rychle a hbitě s TRX manipulovat. Přibližně po 40 minutách, kdy jsme v jednom cviku stáli proti sobě mi celý červený, zpocený a zadýchaný povídá: "Jak to děláš, vždyť na Tobě nění ani kapička potu."
"To je jen pravidelný trénink," odpověděla jsem.
"Já ale taky trénuji, vždyť sem chodím každý týden."
"No a já každý den."
A bylo to jasné. Nechodím každý den na TRX, ale každý den podnikám něco. Minimálně každý den tančím a k tomu se snažím každý den buď cvičit, běhat, zajít na jógu nebo aspoň na masáž a věnovat tak tělu trochu odpočinku.
Jen za poslední měsíc jsem si obula taneční boty celkem 48x. Někdy kvůli vlastnímu tréninku, jindy jako lektorka. Na vlastní trénink nebo soutěž jsem se takhle obouvala 25x, za uplynulý měsíc. K tomu jsem byla 29x běhat (přibližně 4-5km) a asi 10x cvičit. Pokud naproti vám tedy stojí někdo, u koho to vypadá, že má vše zadarmo a je v pohodě, aniž by pro to musel něco extra uděat, nevěřte tomu.
Někteří lidé vám budou tvrdit, že netrénují, ale realita je taková, že trénují a ani o tom neví.
Můj blízký kamarád z dětství mi nedávno sděloval, že trénování mu přijde směšné, už to samotné slovo trénink ho vždy pobaví, protože si nepamatuje, že on sám by někdy nějak extra trénoval a přitom dopadá dobře na běžeckých závodech. Pravdou je, že nemá systematický trénink, ale přijde mu normální ráno obout boty a jít se na 10 km proběhnout. Navíc se často takhle neprobouzí na rovince, ale dá si nějaký kopeček. Všude, kam to jde, dojede na kole - do obchodu, na vlak nebo třeba na školení, kam je to 50 kilometrů daleko. Loni se takhle rozhodl objet republiku na kole. Systematicky sice netrénuje, ale rozhodně nezahálí.
To samé jsem několikrát viděla i na tanečním parketě. Občas některou mou kurzistku přepadá deprese, když vidí, že Sabča vedle chytá rychleji kroky, Klárka vepředu zdvihá nohy až k hlavě a Niki nedělá problém udržet se ve vzporech a vypadat v tom elegantně. Stačí tyhle obavy vyslovit nahlas a hned je možné podat všem vysvětlení: Sabča studuje taneční konzervatoř, Klárka se věnovala dvanáct let baletu a Niki je policistka s výbornou fyzickou přípravou.
Nemám pro vás jednoznačnou odpověď na otázku: "A jak dlouho to musím zkoušet, než se tohle naučím?" Mám ale tip: Neptejte se, jak dlouho, ale spíš jak intenzivně a hlavně ZAČNĚTE. Klidně po troškách, každý den, tím si uděláte větší službu než tréninkem naplno jednou za 14 dní. Pokaždé, když vedu intenzivní letní taneční školy, tak se věnujeme jednomu tématu od pondělí do pátku. V pondělí jsou všichni nadšení, v úterý, středu a čtvrtek jsou všichni zpruzení, ale v pátek jsou všichni o 100 % lepší a hlavně je to vidět. Loni jsem tohle pozorovala na kurzu rumby nebo třeba při tréninku jivových základů a kopek. V průběhu týdne byli všichni nešťastní, že pořád opakujeme to samé dokola a v pátek mi všichni s úsměvem říkali: "Ono to fakt jde mnohem lépe, tomu bych nevěřil/a." Je to stejné jako když se učíte vařit, řídit, chodit, péct, žehlit atd. Naporvé to nejde, pak to jde tak nějak a až časem vás začne okolí chválit za váš řidičský um nebo pekařské schopnosti.
Nepodceňujte tedy opakování a trénink. Lidé okolo vás nejsou nadanější nebo talentovanější, jen více trénují a někdy o tom ani neví, protože vše berou jen jako zábavu a to je také to nejlepší, co pro sebe můžete udělat i vy. :) Jak totiž praví Anie Songe v knize Továrna na sny: "V cestě za "sebepoznáním" jsem doša k jedné věci. K tomu, že extrém vede i v případě jakékoliv sebemotivaci k naprosté sebedestrukci." Stejné je to i s tréninkem čehokoli, a proto trénujme, ale nikdy nezapomínejme, PROČ. Mistři ve svých oborech si totiž kladou přesně tuto otázky. Například Ondřej Smeykal, skvělý hráč na didgeridoo.* Je zvyklý, že se ho lidé pořád ptají - jak, jak, jak, místo toho, aby se ho ptali proč. Jak děláte tento zvuk, jak často trénujete, jak dlouho hrajete, jak....Nic z toho ale nemá význam, pokud nevíte PROČ. A když víte PROČ, tak k tomu už jen jako vedlejší otázku řešíte JAK, spíš to ale prostě děláte vždy a všude, když to jde, protože chápete PROČ a pak už není tolik podstatné JAK. Odpovědí na otázku JAK je totiž JAKKOLI, hlavně do toho, pokud víte PROČ a to je přesně ten efektivní a správný TRÉNINK. :)

*https://www.youtube.com/watch?v=hh8ba4tRoJM

Jak najít toho pravého...tanečního partnera

10. dubna 2018 v 0:25 | Nikol
Najít toho pravého partnera do osobního života je určitě náročné, souhlasíte? A věděli jste, že najít toho pravého TANEČNÍHO partnera je ještě těžší?
U životního partnera potřebujete, abyste si rozuměli, aby mezi vámi fungovala chemie, ideální by bylo, aby si váš milý rozuměl i s vaší rodinou a přáteli a vy abyste si zase rozuměla s okruhem lidí kolem vašeho partnera. Mimo jiné byste se také měli shodovat v náhledu na život, váš vztah a případně na výchovu dětí.
Pokud něco z výše zmíněného neklapne, tak se dají dělat různé ústupky a můžete ve vztahu hledat různorodé alternativy. Například nemusíte jezdit společně k vaší rodině, pokud rodiče nechápou, že tohle je vaše spřízněná duše. Při neshodě ve výchově dětí se můžete dohodnout, že děti budou dvě a každý si vychováte jedno po svém atd. :) Žijeme sice do určité míry v tradiční představě toho, jak by vše mělo probíhat, ale dnešní svět je už připraven i na různé netradiční alternativy, díky nimž můžeme mnohé vyřešit a partnerství s úsměvem zachovat. Jak je to ale s tanečním partnerem?
Při výběru partnera pro tanec hledáte někoho, s kým si budete rozumět, s kým budete rády trávit každý den a kdo si bude rozumět i s lidmi ve vašem okolí. K tomu se musíte shodnout na důležitých bodech jako kolik času týdně (denně) budeme tanci věnovat? Kolik peněz do toho budeme investovat? Jak často budeme jezdit na závody? Jaké máme cíle? V jakém časovém horizontu chceme těchto cílů dosáhnout? Atd. Tyhle všechny otázky se řeší hned na začátku, protože v tanci není fáze zamilovanosti jako v běžném partnerství, ale jde spíš o jakési obchodní partnerství a je proto potřeba mít ve všech těchto bodech hned jasno.
Ve chvíli, kdy už najdete někoho, kdo projde všemi těmito náročnými kritérii, tak je zde ještě jeden důležitý bod, na němž v běžném životě nesejde, ale v tanci se bez něj neobejdete: MUSÍTE SPOLU DOBŘE VYPADAT. To znamená, že k sobě musíte být adekvátně vysocí, vážit tolik, abyste k sobě poměrově seděli a krom toho se musí dobře doplňovat vaše nátury. Pokud váš potenciální taneční partner například vyniká při tanci rychlýma nohama a mrštností, zatímco vy jste éterická vlající bytost, tak partnerství samozřejmě může fungovat, ale bude podstatně komplikovanější stavět vám choreografie než když oba budete rychlí ďáblíci.
Celý výběr tanečního partnera komplikuje ještě fakt, že poměr mužů a žen v této oblasti není 50 na 50 jako v běžném světě, kde hledáte budoucího manžela, ale inzeráty hledajících tanečníků v poměru k inzerátům hledajících tanečnic jsou přibližně 1:5. Není proto neobvyklé, že zatímco se vy jako žena chystáte čtyři týdny na jedno setkání a doufáte, že toho druhého oslníte, tak on vám po prvním tréninku řekne: "Mám se sejít ještě se čtyřma tanečnicema, pak Ti dám vědět." Často se pak už ani neozve.
Mužů je v této oblasti tak málo, že nejedna žena pak radši sleví ze svých nároků a jde tančit s někým, kdo má méně tanečních zkušeností než ona nebo s někým, kdo se k ní perfektně hodí na parketě, ale ponižuje ji na každém kroku mimo soutěžní prostor.
Hledání v této oblasti je opravdu náročné, a proto doporučuji nekomplikovat si ho ještě dalšími požadavky, které mohou mířit například na podobný věk nebo mohou odrážet vaši touhu najít v tanečníkovi i životního partnera.
Každá žena by ale určitě při volbě taneční partnera měla mít respekt nejen k tomu druhému, ale především sama k sobě a neměla by se snažit za každou cenu udržet partnera, který s ní sice tančí, ale celé tancování jí jen otráví. Někdy je možná lepší být sama bez tanečního partnera a užívat si tance sólo nebo v nějaké ladies skupině, než se nechat ponižovat a před okolím se tvářit šťastně, protože přeci máte tanečního partnera.
Nelze sepsat seznam toho, co je v tanečním partnerstív ještě snesitelné a co už ne, to je na každém z nás a je úplně jedno, co si o tom myslí kdokoli zvenčí. Vím, že jsou páry, které udržují v partnerstív dynamiku, na trénincích se běžně hádají a partnerky pak zpravidla brečí a považují to za standard. Znám dvojice, které takhle spolu setrvávají roky a nepřijde jim na daném partnerství nic zvláštního. Pak jsou jiné dvojice, které jsou schopné spolu přestat tančit jenom kvůli rozdílnému vkusu na hudbu. Tak či tak, každý má právo na svá měřítka a vlastní volby.
Tančete, trénujte, hledejte a ať už budete tančit sólo nebo v páru, hlavní určitě je, aby vám tanec přinášel radost. Zkuste na to nezapomenout. Zkuste poslouchat svůj rozum i cit. :)

Krok do neznáma

4. dubna 2018 v 15:58 | Nikol
Kolikrát za život jste o nějakém svém rozhodnutí prohlásili, že to byla opravdu chyba? Věděli jste, že přibližně 95 % našich hororových scénářů v hlavě se nikdy nevyplní? A četli jste nebo navštívili jste představení Čtyři dohody, kde jedna z dohod zní Nevytvářej si domněnky?
Každý den stojíme před spoustou menších či větších rozhodnutí, které určitě mohou zasáhnout zásadně náš život. Někdy ale ztratíme tolik času rozhodováním, že už pak nezbývá prostor pro udělání kroku vpřed. To je ostatně jeden z problémů prokrastinace, jak uvádí Petr Ludwig - Rozhodovací paralýza. Máme tolik možností, že nevíme, kterou zvolit a bojíme se, abychom náhodou nevybrali špatně. To poté vede k tomu, že radši neuděláme nic. Ono nic je ale mnohem více vyčerpávající, než kdybychom udělali něco a to COKOLI. V knize Debordelizace hlavy Ivo Toman vysvětluje, že nejvíc vyčerpaní jsme v situaci, kdy naše myšlenky nemají jasný tok a směr. Pokud ráno vstanete, víte, že teď jdete snídat, pak na trénink, potom do práce atd., tak jste možná unavení, ale jste jasně nasměrovaní a nejste vyčerpaní. Pokud ale ráno vstanete a s vizí Ježiši, dneska mám tolik práce a pokračujete otázkou "Kde mám začít?", tak býváte (respektive býváme) zpravidla unavení ještě dříve, než vůbec začneme.
Osobně mi velmi pomohlo neposuzovat volené varianty jako dobré a špatné. Respektive nerozhoduji se stylem, že tohle je to dobré a tohle bude to špatné. Na všech volených cestách vidím nějaký přínos a tím pádem nelze zvolit špatně. O podobném přístupu mi nedávno vyprávěl můj bývalý přítel, který ač je to člověk pracující v oblasti techniky a býval vždy velice pragmatický a uzavřený vůči některým alternativním pohledům, tak před pár měsíci odletěl na meditační pobyt na Srí Lanku (https://www.dhamma.org/en-US/index). Deset dní od rána do noci meditoval. Proč? Aby objevil sebe, vnitřní klid, naučil se zvládat stres. Během těch deseti dní se učil hlavně, jak se neradovat z dobrého a nebýt zkroušený ze špatného. Učil se nedívat se vůbec na svět touto perspektivou, ale prostě věci brát tak, jak přicházejí. Když něco přijde, tak se na to jen podívá a řekne si - dobré, cítím se trochu smutný nebo cítím se veselý, ale nechce lítat z extrému do extrému u každého vjemu, protože každý ten pocit a zážitek jsou samozřejmě pomíjivé.
Já jako optimistický realista volím trochu jinou strategii, ale jisté podobnosti zde vidím. Osobně se na každou věc, rozhodnutí, cestu, člověka dívám jako na příležitost a většinou si říkám stejně jako Barney v How I met your mother Challenge accepted. Tolikrát se mi vyplatilo vstoupit do neznáma, že už to ani nespočítám.
Když mi bylo sedmnáct, tak jsem se rozhodovala, kam jít na brigádu. Mám napsat do Centra Tance a mám zkusit dělat taneční lektorku nebo budu radši třeba jen chodit někam uklízet, roznášet letáky apod.? Na obou stranách byly výhody i nevýhody. Samozřejmě že učit tanec mě lákalo víc, ale bylo tam tolik neznámých věcí a tolik strachů - Jak bych to dělala? Co budu učit? Vždyť nemám vytančená EMKA, nemám lektorský certifikát, je mi teprve sedmnáct, co když mi nebudou chodit lidi, co když jim to nebudu umět vysvětlit, …byl to krok do neznáma, ale vyplatil se. Je to práce mých snů a už jsem zde letos jedenáctým rokem.
Dlouho jsem nebyla ochotná změnit svou stravu a měla jsem pocit, že nemohu žít bez sladkého, bez smaženého sýra a dalších dobrot. No a najednou, když jsem vstoupila do neznáma, což pro mě byla zdravá strava, tak jsem zjistila, o kolik lépe mi je. Dokonce jsme se jednou vzájemně hecly s kamarádkou a kurzistkou Ráďou a pustily jsme se do programu Whole30, kdy jíte jenom ovoce, zeleninu, ořechy, maso a vejce. Nic víc. Celých třicet dní. Na začátku se to zdálo nemožné, ale už po pár dnech se nám to zalíbilo natolik, že jsme stravu nakonec držely takto přes sedmdesát dní a nebyl to vůbec problém. Přitom jsem si předtím vůbec nedokázala představit, že budu například pít kávu bez mléka. No a nejen že to šlo, ale tenhle návyk mi vydržel. 😊 Jen capuccinu s lahodnou pěnou občas neodolám.
Dalším krokem do neznáma pro mě byl před pár lety návrat k závodnímu tančení. Začala jsem si hledat partnera v době, kdy jsem studovala dvě vysoké školy, bylo zrovna zkouškové období, čekalo mě zrovna šestnáct zkoušet a zápočtů a do toho jsem na čtrnáct dní odlétala do Ameriky. Naprosto nevhodná doba. Šílenství. Bláznovství. Narazila jsem ale na inzerát, u kterého jsem věděla, že buď teď nebo nikdy. Partnerů je nedostatek a já jsem věděla, že za čtrnáct dní, co za čtrnáct dní, už zítra bude pozdě, pokud se neozvu na inzerát hned. Byl to krok do neznáma, který vypadal jen jako šílený nápad vzniklý v důsledku prokrastinace mezi učením na zkoušky. Tenhle šílený nápad mi ale přivedl do života báječného tanečního parťáka, se kterým jsme za tři roky dosáhli neuvěřitelných a pro mě do té doby nepředstavitelných úspěchů.
Můžete si říkat, že to mám jinak a že vás se tohle netýká, udělat ale onen krok stranou se vyplácelo a vyplácí určitě nejen mně. Z neznáma máme často strach, protože nevíme, co nás tam čeká a vytváříme si hromadu hororových scénářů, co by tam mohlo nastat. No jistě, domněnky. A ani se nedivím, že je máme, vždyť nás rodiče tolikrát varovali před neznámými lidmi, situacemi a místy. Krok do neznáma je ale jen rozšířením komfortní zóny a rozšířením toho, co je pro nás známé, což ostatně dokládá nejen můj příběh,
Před rokem a půl jsem byla moderovat konferenci Rise And Shine a měla jsem tu čest potkat se s pár velice zajímavými a úspěšnými lidmi. No a víte, co tyhle lidi spojovalo před tím, než dosáhli úspěchu? KROK STRANOU.
Konkrétně zde byl Adam Marčan, jeden ze spoluzakladatelů serveru naucmese.cz a zapáleně publiku vyprávěl o neustálém rozšiřování komfortní zóny, což sám dělá například tak, že občas vyleze z domu a spí pod širákem, koupe se v potoce apod. Dnes pracuje jako digitální nomád a díky tomu, že nestojí na místě a nešlape jen s davem, dělá práci, kterou miluje a dělá ji při cestování, které ho naplňuje.
Filip Horký, moderátor z DVTV a bývalý sportovní redaktor z ČT popisoval, že chtěl sportovní zpravodajství dělat vždycky. No a jak se k tomu jako relativně ještě mladý kluk dostal? Oslovil na facebooku jednu moderátorku. Žádné čekání, až dostuduje, až to bude umět, až bude mít praxi, prostě někomu napsal: "Obdivuji Vaši práci a chci dělat taky něco takového." Netradiční? Ano, krok do neznáma.
Janek Rubeš, nasazuje vlastní krk v boji proti korupci a okrádání turistů v Praze. Byl to krok do neznáma, který ale dnes obdivuje mnoho lidí a upozornil tak na problémy, kolem kterých denně procházíme a nevíme o nich nebo jsme o nich nevěděli, dokud nás na ně Janek Rubeš neupozornil tím, že vystoupil z davu.
Ondřej Krátký, zakladatel Liftaga, zase popisoval, jak byl v Anglii v období krize a hledal si zde brigádu, kterou vzhledem ke krizi nemohl najít. Co udělal? Zabalil to a jel domů. Co udělal za rok? Vrátil se do Anglie, kde byla stejná situace a řekl si, že když jsou obsazená místa pro brigádníky, tak zažádá o regulérní práci na plný úvazek. Poslal životopis? Ne. Přišel s životopisem přímo do firmy, kde chtěl pracovat a čekal, dokud ho neseznámí s někým, kdo vybírá vhodného kandidáta na danou pozici. Práci dostal. Vypracoval se, nasbíral zkušenosti a dnes má vlastní byznys.
Můžeme jít vpřed stejně jako všichni ostatní. Můžeme šlapat pravá, levá, pravá, levá a určitě někam dojdeme, ale víte co? Dojdou tam všichni ti lidé, co jsou okolo nás a šlapou s námi. Ten, kdo ale udělá onen krok stranou, tak objeví něco, co ostatní nevidí, nezažijí a nesetkají se s tím. Jen je občas potřeba opustit bezpečí davu a udělat KROK DO NEZNÁMA.

Holky bylo to dobrý, ale ...

29. března 2018 v 16:25 | Nikol
Tohle je má legendární věta. Věta, díky níž si ze mě už všichni dělají srandu, všude mě citují, a dokonce se doma na mém stole leskne plaketa od jedné z mých tanečních skupin, kde mám přesně tuto větu vyrytou.
Četla jsem různé knihy a články a absolvovala jsem různé kurzy zaměřené na správné dávkování kritiky, motivování druhých a další podobná témata, a přesto u této věty stále zůstávám, i když si uvědomuji její úskalí. Dnes už jde spíš trochu o recesi, takže částečně tuhle větu používám, abych své tanečnice nezklamala a částečně je to tak vryté pod kůží, že zkrátka nemohu jinak.
Na tréninku třeba nechám určitou skupinu odjet celou choreografii a na konci jim řeknu: "Holky, bylo to dobrý, ale….je potřeba být rychlejší, přesnější, tady to bylo nejasné atd. atd." Má kurzistka Katka vše hezky shrnula ve své básni Středeční blues: "Pak říká Nikča ale, mám jenom dvě věci malé a pak čte z bločku - zrychli točku…"
Pravdou je, že někdy je opravdu náročné vymyslet, co za to ALE dosadit. Někdy se tak zakoukám, zamyslím se, jsem dojatá tím, jaký proběhl ve skupině pokrok nebo si vše jen užívám, jak to plyne a najednou skončí skladba, zadívá se na mě třeba deset párů očí a čeká, co já na to. Mohu chválit, samozřejmě, a pokud se mi vše bez výhrad líbí, tak opravdu chválím. Spíš se ale pochval na tréninku zdržuji, protože těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Když mi pak ale výkon některé ze skupin na vystoupení vyrazí dech, tak nelením, běžím za nimi a volám: "To bylo boží!"
Na tréninku se však snažím spíš vždy nějaké to ALE vymyslet. Proč? Protože jinak bych zde byla zbytečná. Pokud bych jen chválila a nevymýšlela si další a další nároky, tak by se nikdo nezlepšil. Pokud ale v kurzu panuje vesměs pozitivní atmosféra a jen občas podstrčím ostatním nějaké to ALE, můžeme o lepších výkonech podle mě nejen snít, ale také je zažívat.
Pravdou je, že vždycky, vždycky a ještě jednou zdůrazňuji že vždycky, se nějaké to ALE najde. Je jedno, zda jste začátečník nebo mistr světa, pokaždé vás lze pochválit za zlepšení a pokrok, který jste udělali a pokaždé se vám dá něco vytknout. A víte co je nejvtipnější? Že ty výtky se často týkají stejných věcí, ať jste začátečník nebo onen zmiňovaný mistr světa. Já například na tréninku, kde jsem v roli trenérky říkám: "Jste pozdě nad nohou, to chce přesně, přenes tu váhu, rychleji, rychleji." Pak jdu učit individuálku, kde mám v rukou jednu ze svých tanečnic, která je zároveň také trenérkou, opakuji jí totéž a ona mi na to celá upocená a udýchaná odpoví: "To je strašné, přesně na tomhle jsem dnes honila své holky a podle Tebe to sama nedělám." No a druhý den jdu já sama na svůj trénink a co po mně chce můj taneční partner a můj trenér? "Buď tam rychleji, jsi pomalá, no tak nad nohu, buď tam přesně." Když sleduji, jak trénuje naše česká taneční špička, slyším, že s nimi jejich trenéři řeší úplně to samé.
Čím víc totiž o dané oblasti víte, tím drobnější nuance jste schopni rozlišovat, takže to, co je pro začátečníka dokonalé, je pro mého trenéra pomalé a rozplizlé. To, co se jednomu zdá jako perfektní, druhého neoslovuje. Čím déle tančíte, tím širší vidíte škálu pohybů, dechů, rychlostí, rotací atd. A hlavně také, čím déle tančíte, tím více vidíte, kam až se můžete v pohybu dostat.
Filmy jako Dancer o Sergeji Poluninovi nebo Za hranicemi možností o Ritě Mamun nám ukazují hon za dokonalostí a tvrdé tréninky a je zde vidět, že se neustále dokola řeší totéž, a to i přesto, že jde o hvězdy jako je bývalý nejmladší sólista londýnského baletu nebo vítězka gymnastické disciplíny na olympiádě v Riu 2016. Oba hlavní aktéři těchto filmů vypadají místy zkroušeně a zničeně a není vůbec divu. Pokud celý den na něčem dřete a potom vám trenér řekne, že je to strašné, a pokud to uděláte takhle, budete ostudou pro celou zemi, zrovna vás to nenakopne. Je zde krásně vidět, že i na těch nejlepších jiní stále vidí nějaké to ALE.
Za sebe se ale přimlouvám, aby vedle touhy po výkonech byl na tréninku také důraz na lidskost a lidskou důstojnost. Je sice určitě skvělé vyhrát olympiádu, ale nedokážu si ani vzdáleně představit, jak musela utrpět psychika Rity Mamun roky a roky dřiny a nadávek. Je dnes všeobecně známo, jak negativní slova ovlivňují naše fyzické i psychické zdraví, o čemž pojednává například kniha Síla slov nebo můžete zhlédnout ruský dokument o vodě, který ukazuje, jak se voda může proměňovat, když se k ní chováme hezky a s úctou a jak reaguje, když jí nadáváme a přistupujeme k ní bez respektu. My sami jsme z velké části z vody, a proto je potřeba i naše tělo hýčkat s úctou a respektem, aby nestrádalo. Chápu, že nelze pořád jen chválit a vím, že sama také moc nechválím. Nicméně, ženy moje, tanečnice a vlastně i tanečníci, kterých mám méně. Nechválím vás, ale neskutečně vás doceňuji v každé minutě vašeho tance, a to od prvního okamžiku, co jste našli odvahu vstoupit na taneční parket. Respektuji a vážím si každého z vás a chválím vás za to, že jste, že chodíte na lekce, že se snažíte, že jste našli odvahu začít. Nicméně počítejte prosím s tím, že zde vždycky bude nějaké ale, jinak bych tu pro vás byla úplně zbytečně. Doufám, že všichni víte, že to bylo dobrý, ale mám jenom dvě věci:
1. vždycky to může být lepší a 2. vždycky tu tím pádem bude nějaké ale. :)

Polemika nad klady a zápory tance sólového, v páru či ve skupině

20. března 2018 v 9:46 | Nikol
Asi znáte různá přísloví a moudré rady, která praví, že za Plotem je tráva zelenější, Chceme vždy to, co nemáme, Jsme schopní vyměnit 80 % za 20 % toho, co nám v současné chvíli chybí atd. atd. Na sólových lekcích mě osobně tedy nepřekvapuje, když slýchávám, že v páru by to bylo lepší. Rozumím sólistkám, které by chtěly tančit ve skupině, protože samy jsou nervózní a rozumím i skupinám, kde by jednotlivé tanečnice a tanečníci občas chtěli tančit sólo.

Osobně mám zkušenost se všemi třemi tipy tance - ve skupině, sólo i v páru a ráda bych se s vámi teď podělila o určité výhody a nevýhody, které v jednotlivých tanečních uspořádáních osobně nacházím.


Tanec ve skupině

U skupinového tance ...
1. ... je nádherné scházet se společně na zkoušky a společně realizovat něčí (choreografovu/choreografky) představu.
2. ... je neuvěřitelně nabíjející společně dřít, makat, potit se, protestovat a nadávat na požadavky shora. Společný nepřítel vždy více stmelí. Navíc dobrý vedoucí nemusí být nutně nepřítelem, ale může být dobrým tmelem, i když nestojí v opozici.
3. ... je naplňující, když se podaří, aby všichni naráz zatleskali a přinožili, všichni naráz udělají stejnou pózu, a když vše vyjde podle plánu, to je přímo orgasmický pocit.
4. Odezvy diváků, které sklízíte jako skupina jsou také nádherné a je určitě nutné si přiznat, že jako jednotlivci nikdy nemáme tolik možností pro tvoření jako skupina. Člověk sám nikdy neudělá tolik různých variací, formací, člověk sám nikdy neudělá zajímavou kaskádu, ani se nedostane za hranice vlastního těla, když ho nemá kdo podržet v nějakém záklonu či overbalancu.
5. Parta navíc umožňuje povznášet se nejen na parketě, ale i mimo něj. Stane se někdy, že se trénink úplně nevydařil, ale i tak se nemuselo jednat ještě o zkažený den, vše se dá následně ještě nakopnout u vínka po tréninku nebo třeba jen v šatně, kdy se jako kolektiv zvládnete hromadně podpořit.
Může se ale také samozřejmě stát, že si každý ve skupině razí tu svou a není ochoten spolupracovat. Pokud se ve skupině sejde deset individualistů či individualistek a každý/každá žije v domnění, že je mezi ostatními nejlepší a zbytek skupiny vše jen kazí, tak nastává problém. V takovém případě nikdy nemůže vzejít vydařené dílo, protože nikdy nebude patrné, že zde probíhá snaha o kolektivní činnost. Při práci ve skupině jsme na sobě všichni závislí a spoléháme na sebe, pokud muž, který mě má chytat v padačkách, chodí na zkoušky neustále podnapilý a nedá se mu věřit, určitě to nevytváří ve skupině dobrou atmosféru. Pokud je celá skupina zodpovědná a sejde se v 18 hod přesně jak jsme se dohodli, je to skvělé, ale pokud se pokaždé čeká na jednoho opozdilce, který neřeší, zda přijde o 5, 10 či 45 minut později, je to taky problém. Pokud jsou ve skupině páry, kterým to chvíli fungovalo v nějakém vztahu i mimo parket, ale pak se rozešli a vztahy staré se přetavily ve vztahy nové, tak to také není vždy prospěšné pro další tvoření a pod povrchem mohou doutnat různé nepěkné pocity, věty apod.

Tanec v páru

Taneční partner je skvělým parťákem, protože v šatně nikdy nejste sami, na výkon se chystáte společně - oblékáte se společně, svačíte společně, rozptylujete si navzájem svou trému. Zažila jsem na závodech chvíle, kdy jsem si hnula s krkem a můj partner mi ho masíroval tak dlouho, než jsme opět nastupovali na parket. Rozbolelo mě koleno tak, že jsem nohu nemohla dopnout a věděla jsem, že je před námi ještě deset tanců a můj partner mi koleno zahříval a psychicky mě podporoval, abych vydržela. Zažila jsem i chvíle, kdy se mi můj tanečník díval do očí, nemohl se pořádně nadechnout a říkal mi: "Já už nemůžu". V takové chvíli jsem ho objala a řekla jsem mu: "Vydrž, už jen deset minut, já už taky nemůžu, ale společně to zvládneme," a poté jsme se protančili až k medaili. To jsou chvíle, kdy jste moc rádi, že tam nejste sami. Na tréninku se vám taky nechce vždycky trénovat, ale když už jste se sešli, znamená to, že jste do tréninku neinvestovali pouze váš čas, ale i čas toho druhého, a to už se chcete hecnout a něco vytvořit, přeci teď nepůjdete domů.
Tanec ve dvojici je stále kolektivní záležitostí, ale už je poněkud jednodušší, protože sjednotit dva lidi je přeci jen lehčí než sjednotit lidí deset. Nicméně najít k sobě dobrého parťáka, to samotné je obrovskou výzvou. Nejednou jsem prosazovala svou teorii, za níž sis stále stojím - NAJÍT TANEČNÍHO PARTNERA JE MNOHEM TĚŽŠÍ, NEŽ NAJÍT PARTENRA ŽIVOTNÍHO. Hledáte k sobě totiž někoho, kdo k vám sedne nejlépe nejen povahou, ale také váhově a výškově. Hledáte někoho, s kým budete mít čas ve stejnou dobu na tréninky, budete ochotní investovat do vašeho koníčku stejně peněz, budete chtít trénovat se stejnými trenéry, budou se vám líbit podobné písničky, kostýmy, sestavy atd. Těch kritérií je opravdu hodně a je mnohdy potřeba udělat nejeden kompromis.

Tanec sólo

Sólový tanec určitě nabízí určitou svobodu a prostor pro improvizaci. Můžete si připravit choreografii a pak na místě, na vystoupení ji vyhodnotit jako naprosto nepoužitelnou a vše můžete udělat jinak. Na vystoupení vám přijde třeba jako dobrý nápad, že sednete támhletomu pánovi na klín a vy to můžete udělat. Rozhodnete se na poslední chvíli, že zapojíte do svého představení židli a vy to můžete udělat. Přijedete na akci s romantickou hudbou na flashce a zjistíte, že v publiku sedí samí chlapi drsného motorkářského vzhledu a můžete klidně na poslední chvíli vše změnit - Piano Guys vyměníte za Seven nation army od White stripes, kostým si nevezmete, zůstanete ve svých džínách ,v nichž jste přijeli a show může začít.
U sólového vystupování je také výhoda, že se vejdete na jakýkoli prostor Jako sólová tanečnice jsem už vystupovala na parketě 10 x 15 metrů, ale pravidelně tančím třeba i se swingovým orchestrem, kde je můj prostor ohraničen bicími, hudebníky a zpěvákem a pohybuji se na ploše 1m x 3m. U sólového vystoupení je všechno možné a zároveň má člověk strašně málo možností.
U sólového tance osobně cítím obrovskou volnost a prostor pro kreativitu a zároveň se vždy do jakéhokoli tvoření hrozně moc nutím, nemám nápady a sólové vystoupení je pro mě také nejvíc stresující. Proč? Protože na místě neustále chybí nějaká odezva, zpětná vazba od vašeho tanečního partnera nebo kolektivu. Nápad se nejdřív dlouho nedostavuje - tohle je moc rychlé, tohle jsem zavrhla už minule, něco takového jsem dělala před půl rokem, tohle je moc pomalé, tohle možná bude vtipné, ale možná taky trapné…no a v sále jste sami, není tam nikdo, kdo by vám to potvrdil nebo vyvrátil. Pak přichází fáze tréninku, vymyšlení choreografie. Vymyslet sama sobě choreografii, to je pro mě vždy největší úkol, nakonec sklouznu k tomu, že si dám v písni záchytné body a zbytek odimprovizuji podle lidí, momentální atmosféry a prostoru, protože na tréninku ještě netuším, čeho všeho jsem vlastně schopná. V šatně jsem pak sama, takže si není s kým popovídat, s kým rozptýlit trému, s kým se připravit, s kým se rozcvičit a vzájemně se namasírovat. Na parketě jste pak také sami, což znamená, že v případěúspěchu je veškerá sláva vaše, ale veškeré negativní ohlasy jsou taky jen a jen vaše. Na jedné straně chcete předvést to nejlepší co ve vás je a na druhé straně nechcete působit pyšně a jako že se předvádíte. Nemůžete se ale držet ani moc při zdi, protože to jinak bude vypadat, že zde nemáte co dělat. Ta míra se hledá strašně špatně. Na mnoha akcích, kde vystupujete, vás hostitelé potom přizvou: "Pojďte mezi nás, pojďte si něco dát a klidně zde zůstaňte." To je sice moc milé, ale zase - co zde budete dělat sami? Sedět u švédského stolu, ochutnávat jednotlivé druhy pochutin a pak to sami zapijete vodou, a pojedete domů? Vám je blbé se připojit k ostatním, protože na tu akci jaksi nepatříte a ostatní se zase stydí přiblížit k vám, protože nevědí nebo ani nechtějí začínat jakoukoli konverzaci.


Ideální podle mě je, když má člověk možnost zažívat všechny tyto varianty na vlastní kůži. Vzniká pak skvělý taneční zkušenostní dialog, který umožňuje jednotlivým situacím, aby se vzájemně ovlivňovaly a těžily ze sebe navzájem. Každá chvíle v záři reflektorů má své kladné chvilky, které určitě stojí za to užít si v ten daný moment a ta negativa, co s sebou to či jiné vystoupení nese, je potřeba zabalit do šuplíku a ocenit, že nenastanou při jiné příležitosti, kdy se člověk třeba na parketě 5x5 metrů výjimečně neocitne ve skupine, ale sám a může si celý parket užít jen pro sebe.
Tanečníci a tanečnice, přeji vám, abyste dokázaly z každého vystoupení a soutěže vytěžit maximum a přeji vám, abyste v takové chvíli více mysleli na to, proč vše děláte než abyste se soustředili na to, že je malý parket, někdo přišel pozdě nebo vás v tom naopak všichni nechali samotnou. A milí diváci a divačky, věřte, že ať přijdeme sami ve dvou nebo ve skupině. Ať jsme na malém parketě či velkém, ať se to skvěle podaří či ne, tak stejně náš výsledný pocit nejvíce záleží na vás. Pokud se vám to tedy líbilo, dejte nám to prosím najevo,, nebojte se s námi mluvit. Nebojte se s námi mluvit ani pokud se vám to nelíbilo, ale buďte prosím citliví, protože budete hodnotit něco, čemu jsme zasvětili celý náš život nebo přinejmenším veškerý volný čas. Děkuji za všechny vystupující. 😊

Život ve vzpomínkách...Co přítomnost?

13. března 2018 v 17:38 | Nikol
"Rozešli jste se? A netrápíš se?"
"Nemáš teď tanečního partnera? Jak to zvládáš?"
"Nevzali Tě na školu, na kterou jsi chtěla? Co budeš dělat?"
Klasické otázky plné strachu, které přicházejí z našeho okolí vždy nejvíce v době, kdy sami v sobě máme těchto otázek fůru.
Osobně pro mě jedním z nejvíce stresujících rozhovorů tohoto typu byl rozhovor s mými rodiči na téma: Čím se budeš živit?
Podotýkám, že to bylo v době, kdy jsem měla dokončenou vysokou školu, měla jsem za sebou necelých pět let praxe jako personalistka a téměř deset let praxe jako taneční lektorka, choreografka a tanečnice.
"No, čím se asi budu živit? Budu tancovat, to mě živí teď, bude mě to živit i dále."
"Ne, ne, ne, čím opravdovým? Máme na mysli nějaké seriózní zaměstnání. Co budeš dělat, až jednou nebudeš moct tančit?"
"No, to budu řešit až ve chvíli, kdy to nastane."
"No, to nejde, musíš mít plán!"
"Jaký plán? Vždyť člověk si může promyslet tisíc variant a stejně nastane ta tisícátá první. Na budoucnost se nelze takto připravit."
"Ale ano, lze, co budeš ještě dělat? Krom tancování."
"Proč bych měla ještě něco dělat?"
"Aby ses uživila."
"Ale vždyť já se uživím a krom toho už bych asi ani nic jiného nestíhala."
Takhle rozhovor pokračoval ještě zhruba hodinu a mně až pár hodin potom docvaklo, o co přesně v tomhle hovoru šlo. Zdánlivě se zde objevoval strach mých rodičů o mně a mou spokojenost kdesi v budoucnu. Ve skutečnosti zde ale mamka vybalila především své vlastní strachy a obavy, které se jí osobně zmocňují při otázce? "Co jednou budu dělat?" Míněno ve smyslu, co ona sama bude jednou dělat. (Snad jste mi teď porozuměli.)
S mamkou máme ve skutečnosti velice rozdílné povahy. Když se mi rozbije auto, řeknu jen: "Musí se spravit, zatím budu jezdit vlakem."
Moje mamka ale začne okamžitě jednat, aby rodina nebyla ani den bez auta, protože co bychom potom dělali?
Když nevidím úplně jasně budoucnost, tak říkám: "Ono to nějak dopadne, něco se objeví, nějak se to vyřeší."
Moje mamka bude převracet v rukou i nahlas tisíc variant, co dál. Bude o tom hodiny a hodiny mluvit, zvažovat všechna pro a proti, dokud nevybere to nejoptimálnější řešení.
V jejích otázkách byly tedy jen její vlastní strachy, které já osobně nezážívám.
To všechno byl a je JEN strach z BUDOUCNOSTI.
V bodě, kde se nacházíme, nás krom budoucnosti úplně stejně ovlivňuje i MINULOST, všimli jste si toho někdy?
"Proč tančíš?"
"Dělal jsem to vždycky, ani nevím, co bych dělal jiného a mám z toho hezkou postavu."
"Proč jsi s tímhle tanečním partnerem, když Ti to nevyhovuje?"
"Protože už jsme toho spolu tolik dokázali."
"Protože jsem mu slíbila, že ještě dva roky vydržím."
"Protože nikdo lepší nebyl."
Čtěte pozorně. Vidíte ve všech těch odpovědích ten minulý čas? To znamená, že už to bylo. Je jedno, zda to s tím člověkem v té minulosti bylo dobré, špatné nebo jsme si jen něco slíbili. TO BYLO. Jaké to je teď? Co chceme teď? Co nám to dává? Naplňuje nás to?
Nedávno jsem si uvědomila, že když mě přemůže někdy strach, tak je to vždy jen strach z minulosti nebo z budoucnosti. Pokud se ale při svých rozhodnutích ohlížím pouze na TEĎ - Jak mi je? Chci to teď? Stojí to za to? Tak žádný strach necítím.
Do budoucnosti nikdo nevidí (to berte s rezervou, nezpochybňuji, že existují výjimky). Můžeme nějak jednat, abychom za pět let něčeho dosáhli, ale zároveň zítra můžeme zemřít a co potom?
Když se ohlížím na minulost, tak si uvědomuji, že časy se mění a my taky. Bojím se třeba k něčemu rozhoupat, abych toho druhého neranila, protože jsme si v minulosti něco slíbili, ale přitom ten druhý už si to
1. nemusí dávno pamatovat
2. mohlo to mít pro něj úplně jiný význam a váhu
3. také se někam posunul a dnes už nestojí o to, co jsme si kdysi slíbili.
Takhle jsem se například před třemi lety bála vyslovit před tehdejším přítelem slovo ROZCHOD. Bála jsem se, protože jsem si myslela, že on mě má rád a on se mnou počítá. Za pár dní přeci jedeme na dovolenou, nedávno mě seznámil se svými rodiči atd. atd.
Když jsem to magické slovo nakonec přeci jen vyslovila, tak se jen usmál a řekl mi: "Chápu, cítím to stejně, v pohodě."
Absurdní bylo, že já se chtěla rozejít, protože jsme každý jiný a on se chtěl rozejít, protože jsme si podle něj byli moc podobní. To ostatně jen dosvědčuje, že stejné události mohou dva zúčastnění vnímat naprosto rozdílně.
Osobně se tedy dobrovolně vzdávám života v budoucnosti a v minulosti, abych nadále nebyla svázána žádnými strachy a jdu si naplno užít TEĎ. Co budete dnes dělat vy, je jen a jen na vás. :)


Kam dál