Lidstvo - Nepoučitelný živočišný druh

7. února 2017 v 16:39 | Nikol
Kolik vyšlo už na světě příruček, které nám radí, jak kvalitně žít...jak nezahálet...jak se rozvíjet...jak být šťastnější apod.?
Kolik se na celém světě prodalo výtisků knížek typu Čtyři dohody; Muž, který chtěl být šťastný; Debordelizace hlavy; Mnich, který prodal své ferrari apod.?
Kolik lidí na celém světě si tyhle knihy přečetlo? Kolik lidí si je koupilo, doporučilo či darovalo? Kolik lidí si říkalo Teď změním vše, na chvíli oprabdu vše změnili, ale poté zase zajeli do starých kolejí?
Hodně.
A proč?
Proč tomu tak je?
Proč neumíme naslouchat tomu, co opravdu potřebujeme? Proč si o tom musíme vždy někde přečíst a pak to stejně neuposlechneme a hledáme znovu a dál životní štěstí?
Protože nežijeme vlastní životy sami za sebe, ale žijeme sny a přání mnoha dalších lidí.
Valí se na nás vyřčená přání našich rodičů, řečené touhy našich protějšků a přátel, ale také neviditelné a explicitně nevyjádřené standardy společnosti, v níž žijeme.
Máš dobré známky? Musíš na gympl a studovat, aby z tebe jednou byl doktor práv...ale já chci být jen hlídačem kráv, zpívá Jarek Nohavica.
Jsi ve vztahu s tímhle príma chlapem, co Tě nemlátí, nepije a na nás všechny dělá dobrý dojem, tak co bys chtěla? Toho se určitě drž. (Ale já ho nemiluju.)
Jsi krásná, ty musíš jít dělat modelku...
Nejsi krásná, musíš s tím něco dělat...
Máš hudební sluch, ty musíš hrát na nějaký nástroj...
Běhej! Cvič! I ty můžeš! Přijď k nám! Studuj! Zahraniční stáže! Ujak" Deset způsobů k lepšímu stravování! Neopouštěj mě! Stůj! Mysli! Poslouchej!
A DOST!
TMA A TICHO!
Co cítím? Co chci já? Co chci skutečně JÁ? Co mě naplňuje?
Chodím ráda bosky po trávě pokryté ranní rosou. Tančím ráda nesystematicky, spontánně a intuitivně. Tančím ráda v noci v prázdných sálech. Tančím ráda se zavřenýma očima. Miluju chuť čerstvého ovoce a zeleniny. Miluju cestování, ráda poznávám nová místa a sleduji neznámé krajiny. Baví mě čtení, filmy, psaní, kreslení. Ráda učím tanec. Ráda si povídám s lidmi. Vždy se kochám pohledem na noční město. Ráda piju kávu na čerstvém vzduchu.
Pokaždé mě zaleje štěstí a dostaví se hledaný klid, když si dovolím dělat přesně to, co mám ráda.
Ne, teď vás klamu. Pokaždé se pocit štěstí nedostaví a víte proč?
Protože mu nedovolím vstoupit. Protože nevstřebávám naplno kapky rosy na mých chodidlech, ale přemýšlím, co všecno musím dnes udělat, co musím nakoupit, kam zajít, komu zavolat a co stihnout. A proč?
Protože mi někdo řekl, že musím jíst, musím mít nakoupeno, musím chodit do školy, musím zavolat té paní do té opravny atd. A já to poslouchám. Poslouchám všechny tyhle řečené i nevyřčené podmínky, příkazy, pravidla a doporučení a nedovolím sobě, svému tělu a mysli, aby si jen užívaly.
Jakmile jim to ale dovolím, tak nechci už zažívat nic jiného. To absolutní blaho, kdy je člověk sám se sebou a svým štěstím, které si dovolil přijmout a prožít, to je nenahraditelné.
Proč vynakládáme tolik úsilí na úplně zbytečné věci? Proč se tolik ženeme za výdělkem, když peníze poté vkládáme tam, kde nejsou ani potřeba?
Rozhlédnu se doma...tak schválně. Co nepotřebuji? Rychlovarnou konvici, koberec, takhle velký stůl, takhle velkou skříň, tolik oblečení, tolik bot, ten buben, na který jsem se nikdy nenaučila hrát, tu spoustu krémů, které nepoužívám atd.
Kolik bych ušetřila peněz a vlastní energie, kdybych se řídila vlastními potřebami?
To bych ráno vstala a šla bych si zaběhat do lesa. Pak bych posnídala ovocný salát a šla bych se projít. Sešla bych se s přáteli, se kterými bych šla do kina a pak na oběd. Po obědě bych si lehla do parku a poslouchala bych tok svých myšlenek. Šla bych tančit - tančila bych na tréninku i po tréninku, s tanečním partnerem i sama. Večer bych nakreslila obraz tanečních bot a nechtělo by se mi jít spát, protože bych měla pocit, že to stále není hotové.
To by byl den...oprava: TO BYL DEN, to byl můj dnešní den, kdy jsem si sama dovolila žít svůj sen.
Je mi báječně - žiju, cítím, vnímám, vidím smysl mého bytí a hlavně poslouchám svá vlastní přání a nehodlám se jich vzdát.
Nechci žít vaše životy, touhy a přání, protože i má osobnost si zaslouží respekt a naslouchání. Má mysl si zaslouží obohacující rozvoj a mé tělo zasluhuje trénink i hýčkání zároveň.
Za padesát let určitě nebudu litovat toho, že jsem dnes neodeslala ty e-maily a neuklidila jsem, ale litovala bych, kdybych nezavřela na závěr dne oči a netančila až do úplného padnutí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama