Když si myslíte, že už vás nemůže nic překvapit aneb Mé nejkurióznější vystoupení

29. dubna 2017 v 12:26 | Nikol
Přibližně před dvěma lety v jeden nedělní podvečer mi zazvonil telefon a na druhém konci se ozvala má blízká kamarádka: "Ahoooj, mám pro Tebe super kšeft na zítřejší večer, máš volno?"
Po mém souhlasu pokračovala.: "Jde o jednu mou kurzistku, ozve se Ti v průběhu dne, dělají večer na téma české filmy a pohádkové postavy a chtějí zatančit flirt dance v kostýmu Červené Karkulky. Kostým prý má, zítra dohodnete podrobnosti."
Celé pondělí jsem průběžně kontrolovala telefon, ale nikdo mi nepsal ani nevolal. Napadalo mě, že dotyčná možná měla špatné číslo nebo že si to zkrátka rozmyslela. V šest hodin večer už jsem s žádným vystoupením nepočítala, když v tom mi najednou zazvonil telefon.
"Dobrý den, nevím, zda už nevolám pozdě, ale dostala jsem na vás tip a prý byste nám mohla dnes v půl osmé zatančit," zaznělo na druhé straně poté, co jsem hovor přijala.
Byla jsem zaskočená a vysvětlila jsem jí, že mi volá už poněkud pozdě. Vystupovat někde za hodinu a půl, když nejsem nalíčená, učesaná, sedím doma na Zličíně a vůbec netuším, co za vystoupení si představují, to je trochu nereálné.
"Já jsem si to myslela, no nevadí, tak jsem to zkusila, tu akci máme kousek od Staroměstského náměstí, ale máte pravdu, že by se to asi nestihlo, tak nashle."
Po položení telefonu jsem sedla k počítači a začala jsem zjišťovat možnosti. Kdybych vyrazila do patnácti minut, nalíčila bych se v metru a vlasy si nechala rozpuštěné, tak by to asi šlo. Záleží ale ještě na tom, co bych měla tančit. Chvilku jsem se rozmýšlela, a nakonec jsem došla k závěru, že mám ráda výzvy a jdu do toho, přece nebudu sedět doma. Volala jsem tedy po chvíli zpět.
"Dobrý den ještě jednou, dívala jsem se na spoje, a když se rychle dohodneme, tak bych to vystoupení ještě zvládla."
"Aha, tak super a co budete mít na sobě?"
"Bylo mi řečeno, že mám být oblečená jako Červená Karkulka a kostým pro mě prý máte."
"Kostým pro vás nemám, ale bylo by fajn, kdybyste měla červené šaty, červený čepec a košíček."
"Šaty mám, ale čepec ani košík ne."
"Hm, to je blbé, tak aspoň šaty."
"Mám takovou hnědou piknikovou tašku, dala by se brát jako takový moderní košík."
"Tak aspoň to a na co budete tančit?"
"No teď už toho asi moc nevymyslíme, takže bych vzala mix písní, na které jsem nedávno vystupovala a maximálně do toho můžu ještě přistřihnout nějakou českou hlášku, ať to sedí tematicky k večeru."
"Jako třeba jakou?"
"Můžu se třeba zavlnit u nějakého pána a nastavit ruku v gestu naznačujícím, že očekávám nějaké bankovky za tento taneční výkon a do toho může zaznít hláška - No nepotěšil jste mě, ani já vás nepotěším."
"To se mi líbí, tak jo, jsme domluvené."
Stříhám rychle hudbu, pouštím si ji, zatímco si balím věci do tašky. Běžím do metra a v metru hned vytahuji líčení. Líčím se, poté znova zapínám notebook a hudbu přetahuji na flashku. Vše stíhám krásně a na místě jsem v sedm hodin a deset minut, ptám se po organizátorce a po případné šatně. Hlásím se jako tanečnice, která má jít za dvacet minut vystupovat. Nikdo nic neví a nikdo mě neočekává, nakonec je mi řečeno:
"Paní organizátorka zrovna moderuje, tak počkejte, až skončí a ona vám pak řekne, co a jak."
Paní organizátorka moderuje dalších dvacet minut, a když skončí, tak mě začne uvádět: "A dnes zde vystoupí i Červená Karkulka, pokud nám tedy dorazila." Mávám na ni, aby pochopila, že tam jsem, ale zároveň jí objasňuji, že se musím ještě převléct a nikdo mi neřekl, kde je šatna, kam je potřeba donést hudbu atd. Odpovídá mi, že všemu rozumí a do mikrofonu vzápětí zahlásí: "Takže Karkulka nám dorazila pozdě, dejme jí tedy čas na převlečení a za chvíli snad budeme pokračovat."
Dělá si ze mě srandu? Vlítnu do šatny, kde lidé odkládají své kabáty a mezi stojany s kabáty se převlékám, kdokoli z příchozích si mě zatím může prohlédnout se vším všudy. Za dvě minuty jsem zpět a ptám se, kam mám donést hudbu.
"Odneste ji na balkon ke zvukaři."
Běžím tedy po schodech, beru je po dvou a dávám zvukaři do rukou flashku i s instrukcemi. Vracím se zpět a paní moderátorka hlásí: "Tak Karkulka už je tady a vy si vychutnejte flirt dance."
V místnosti je v tu chvíli asi dvacet pět lidí a sledují mě tak tři. Hudba z reproduktorů nějak divně chrastí, asi špatné ozvučení. Tančím a někteří lidé mi věnují pár pohledů, spíš si ale povídají. Tančím v takovém malém prostoru, který je ohraničený sloupy a zábradlím. Lidé stojí za těmi sloupy a nejeví velký zájem. Na konci zatleská tak půlka z nich.
Po skončení mého tanečního čísla, z něhož mám velice smíšené pocity, se jdu převléct zpět do civilního oblečení, vypravuji se na balkon pro hudbu a zvukař se mě ptá: "Proč to hrálo tak divně?" Sděluji mu, že nevím. Doma bylo vše v pořádku, a proto jsem si myslela, že nastala nějaká chyba tady. Oba docházíme k závěru, že nám není zřejmé, co se stalo a vzápětí se loučíme.
Jdu vyhledat paní organizátorku, abychom se za celou tuhle zběsilou akci vyrovnaly. Snažím se zachovat úsměv a oslovuji ji jako první:
"Tak se nakonec vše stihlo, jen nechápu, co se stalo s hudbou. Takhle to úplně nevyznělo."
"No to bylo blbé, co se pokazilo? Tohle bylo na prd, což je škoda, protože až na tohle se celý večer moc vydařil."
Koukám na ni jako v mrákotách, v tolika bodech jsem jí dnes vyšla vstříc a ona mi řekne tohle? Z nevydařené hudby jsem také rozmrzelá, ale vzhledem k celé situaci jsem očekávala asi trochu chápavější reakci. Odpovídám ale v klidu:
"No to nevím, co se stalo, mně doma hrálo vše normálně."
"Tak jdeme za zvukařem, ať to zjistíme," odpovídá tvrdě a rozhodně paní organizátorka.
Celou situaci konzultujeme všichni tři (já, paní organizátorka a zvukař) dohromady, ale na nic nepřijdeme. Paní organizátorka nakonec jen pokyne rameny, poděkuje mi, dá mi do ruky peníze a já odcházím domů jako zpráskaný pes. Z peněz nemám vůbec radost, ze svého výkonu taky ne, a ještě je mi trapné, že mě doporučila kamarádka a takhle to dopadlo.
Minimálně další týden po téhle akci jsem si říkala, že příště radši zůstanu doma a budu si tančit sama v kuchyni, protože tohle mi za žádné peníze nestojí. Až časem, když jsem získala od celého večera odstup, tak jsem se rozhodla netrápit se tím, co se stalo nebo nestalo, protože z mé strany jsem do toho vložila maximum, a i když to nedopadlo podle mých představ, tak jsem víc v tu chvíli asi udělat nemohla. Mrzelo mě, že paní organizátorka neměla trochu vstřícnější přístup vzhledem k okolnostem, ale to už nezměním, takže je zbytečné se tím zabývat.
Dnes musím s ještě větším časovým odstupem dodat, že člověk nikdy dopředu neví, co která situace přinese a já jsem tehdy ještě netušila, že paní organizátorka bude jednou patřit mezi mé kurzistky a ukáže se, že je to vlastně moc fajn ženská, která tehdy zkrátka asi jen neměla svůj den. Určitě se vyplatilo potkat se i v jiné situaci, a proto závěrem dodávám: Všechno zlé je pro něco dobré, jen je potřeba neztratit souvislosti, abychom vše náležitě docenili. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama