Nedostatek talentu, zabalit to nebo pokračovat?

17. dubna 2017 v 8:45 | Nikol
Už jako malé dítě jsem si nejradši hrála na taneční lektorku, organiztorku tanečních soutěží a profesionální tanečnici. Mně to bavilo a moje mamka trpěla. Jakmile nastal víkend a já věděla, že mamka má celý den volný (alespoň v mých očích se jevil jako volný), dala jsem jí do ruky bodovací arch, tím jsem z ní udělala porotkyni a oznámila jsem jí, že bude následovat odpoledne plné tanečních čísel a ona musí vybrat tři nejlepší soubory. Nemusím asi podotýkat, že v každém souboru jsem byla pouze já a zastupovala jsem jak jednotlivce, tak skupiny i páry.
"A kolik bude skupin?," ptala se odevzdaně mamka zatímco si nasazovala brýle.
"Čtyřicet dva," bývala například má odpověď.
Poté jsem celé odpoledne pobíhala, převlékala jsem se z jednoho kostýmu do druhého a přepínala jsem divoce cédéčka.
V době, kdy mi bylo osmnáct a hrála jsem si na taneční soutěže již méně a o to více jsem se účastnila těch "opravdových", přišla ona zákeřná otázka: "Kam po maturitě?"
Mí rodiče chtěli, abych šla studovat něco pořádného, co mě může živit v jakémkoli věku a jakémkoli zdravotním stavu, tancovat můžu i bez školy. Do určité míry jsem s nimi souhlasila, ale i tak mi to nedalo a alespoň jsem si zkusila dát přihlášku na AMU, na taneční choreografii. Nedělala jsem si velké naděje, ale i tak mě trochu zabolelo sdělení, které na mě vykřikovalo z dopisu:
"Do dalšího kola nepostupujete pro nedostatek talentu. Vzhedem k důvodům, kvůli kterým nepostupujete, není ani možné odvolání."
Pic, stála jsem přikovaná na místě a přemýšlela jsem, co budu dělat dále? Jediná činnost, pro kterou žiju, dýchám, naplňuje mě, ztrácím se v ní, chci se s ní živit a já nemám talent? Tak to je průšvih.
Myslím si, že jsem tehdy mohla zareagovat v podstatě podle dvou scénářů. Buď jsem to mohla všechno zabalit a na tancování se vykašlat, ať mým tancem neobtěžuji ostatní, když na to nemám talent. Nebo jsem si mohla tančit dále, když mě to tak baví a mohla jsem se realizovat i jinde, než na AMU. Zvolila jsem tu druhou cestu a dnes po deseti letech taneční lektořiny a neustálé tvroby choreografií jsem za to moc ráda.
Ve chvíli, kdy člověk věnuje plnou pozornost a maximum své energie svému snu, tak to prostě dřív nebo později musí vyjít, jiná možnost zkrátka není. O tom svědčí nejen můj příklad, ale jistě by to potvrdil například i Orel Eddie, který chtěl jet na olympiádu a taky že jednoho dne jel, i když v to předtím nikdo nevěřil.
Nepochybuji, že by mi přitakal také můj oblíbenec Jaroslav Dušek, kterého kdysi nevzali na DAMU pro nedostatek talentu a jistě ho dnes všichni znají a mnozí ho mají zařazeného v kategorii výborný herec.
Aňa Geislerová také není vystudovaná herečka, dokonce jsem se někde dočetla, že nedokončila nai základní školu, ale nijak jí to nezabránilo v realizaci jejího snu. Ukázalo se, že k tomu zrátka žádná škola není potřeba.
Ve chvíli, kdy jasně pojmenujeme náš záměr a jdeme za ním, ať se děje, co se děje, tak to prostě klapne. A když nad tím teď tak přemýšlím, tak u mě to klaplo na 100 %. Mým záměrem ve skutečnosti bylo učit, tančit, soutěžit a organizovat a ne studovat nějakou taneční školu. Všechno, co jsem si přála, se tedy splnilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama