Relativita úspěchu

12. dubna 2017 v 9:59 | Nikol
Pamatuji si na své první taneční závody jako by se to všechno odehrálo teprve včera.
Psal se rok 1997 a my jsme jeli na soutěž do Parku kultury a oddechu v Liberci, kde nás čekala první taneční soutěž v páru. Oblékla jsem si bílý dres, růžovou sukni, vlasy jsem měla sčesané do drdolu. Péťa (můj tehdejší taneční partner) měl černé kalhoty, bílou košili a barevného motýlka, byl celý zelený a nervózní, zatímco já jsem se neskutečně těšila.
Tehdy jsme startovali v kategorii Děti I D, a proto jsme soutěžili v kombinaci waltz, tango, quickstep, cha cha, polka a jive. Jive jsme zvládli pouze se dvěma figurami (základním krokem a bránou smyčkou) a světe div se, my jsme postoupili do druhého kola, tedy do semifinále, HURÁÁÁÁ. Nikdo kolem nás to nečekal, všichni byli šťastní, já už se pomalu viděla na bedně, jak přebírám pohár, ale co to? Do finále už jsme nepostoupili, jak je to možné? Přeci jsme se tak snažili.
Do dneška vidím ten obraz, jak sedím na balkóně, houpu nohama nad zemí, ruce mám zkřížené a s nafouklým obličejem sleduji finálové páry pod sebou. Ve chvíli, kdy se vedle mě posadila mamka, tak jsem se pustila do monologu o nespravedlnosti a neschopnosti finálových párů, načež mi mamka odvětila, že jsme byli na první soutěži a náš výsledek je velký úspěch. Protestovala jsem, že chci být ve finále a od mamky tehdy přišla jedna rázná věta, která změnila můj pohled: "Jestli se nebudeš umět vyrovnat s tím, že jiní jsou lepší, tak na žádné závody jezdit nebudeme."
No, moment. Na závody já přece jezdit chci. Přestala jsem si tedy stěžovat, a když jsme na další soutěži i na té ještě další byli poslední, neřekla jsem ani ťuk a vzpomínala jsem na ten první úspěch, který jsem si tehdy neuměla vychutnat.
Proč vytahuji tuhle starou historku zrovna nyní? Protože mi sobotní závody 1.4.2017 (tedy dvacet let po mé první soutěži) ve Vlašimi připomněly znovu onu relativitu úspěchu.
S mým tanečním parnetem máme ve standardních tancích ve třídě B nasbírané všechny potřebné body a k nim čtyři finále. K postupu do vyšší třídy, do třídy A, nám zbývá získat poslední finále. Nestačí ale pouze dostat se do finále. Ve chvíli, kdy přijede méně párů než deset, musíme se umístit do druhého místa, aby finále bylo připsáno. Pokud přijede mezi deseti až patnácti páry, získávají finále první tři dvojice atd. atd.
Před třemi týdny jsme jeli soutěžit do Uhlířských Janovic a skončili jsme čtvrtí. Krásné umístění. Páry, které skončili za námi, nám blahopřáli a jeden divák za námi přišel až do šatny, aby se s námi rozdělil o radost, kterou mu náš tanec přinesl. Nemohli bychom být spokojenější ale finále se rozdávala pouze prvním třem Postavili jsme se však ke všemu statečně a řekli jsme si: "No co, tak příště."
Minulý víkend jsme bojovali v Pardubicích - dostali jsme se do finále, stáli jsme dokonce na vyhlášení, ale skončili jsme třetí a finále dostávali první dva. Řekli jsme si: "Nevadí, teď jsme týden netrénovali, protože jsem byla na horách, a přesto jsme dosáhli takového výsledku, vždyť je to krása. Přihlásíme se na závody ve Vlašimi, které jsou za týden a tam to klapne."
Je to tady - Vlašim. Tančíme první kolo, postupujeme do druhého kola, tančí se nám skvěle, lidé fandí, několik soupeřů nás uklidňuje, že dnes máme první místo jisté, jdeme na vyhlášení a co to? Jsme třetí a finále dostávají první dva. Jsme třetí se součtem 13 a pár na druhém místě má součet 12,5, je to o kousek, ale je to tak.
Vidím na mém tanečním partnerovi, že se mu ani nechce vylézt z řady, uklonit se a převzít cenu, je v šoku. V šatně je pak zticha a dívá se pořád dokola na naše obdržené křížky a známky. Občas slyším: "Ach joooo....co jsme pos....? Dnes jsem nám věřil...Chjóóó..." apod.
Oba chceme áčka, to je jasné, ale umísťovat se v béčkách na předních příčkách je přeci taky krásné. Nepochybuji o tom, že pokud bychom vypadli v prvním kole, tak budeme říkat: "Kdybychom byli alespoň ve finále." Pokud bychom byli čtvrtí, tak bychom určitě přemítali nad tím, proč nejsme aspoň třetí. No a když jsme byli třetí, tak je tu zase nespokojenost, ale proč? Všichni nám blahopřejí. Každý, kdo neví, o co teď bojujeme, nám říká: "To je skvělé. Blahopřejem. Zase jste nezklamali."
Nepochybuji o tom, že budeme v áčkách ještě rádi vzpomínat na dny, kdy jsme byli třetí nebo aspoň vefinále, a přesto se teď objevuje úplně nesmyslná nespokojenost, no chápete to? Já to chápu, ale už delší dobu tomu nehodlám podléhat a hodlám se z každého výsledku radovat, protože žiju podle mého oblíbeného motta: "Pamatujme si, že i to, co máme nyní, bylo kdysi předmětem naší touhy."
To neznamená, že se máme smířit s málem a nemáme mířit dále a výše, ale neměli bychom si zapomínat vychutnat to, oč jsme usilovali a získali jsme to. No a ještě před pár měsíci bylo naším snem stát se finalisty ve třídě B. Stojí určitě za to vychutnat si to se vším všudy.
Tento příspěvek chci věnovat mému tanečnímu parnterovi Honzíkovi,. Těším se, jak si společně vychutnáme další soutěž s jakýmkoli výsledkem. Určitě je důležité připomenout, na co se mě po minulé soutěži zeptal jeden kamarád: "A do kdy to musíte vytančit?" No a víte, jaká je odpověď? V podstatě kdykoli, my nejsme limitovaní žádným termínem, takže slavme úspěchy místo toho, abychom na ně pohlíželi jako na selhání.

(P.S. tenhle text jsem napsala 2.4.2017, od té doby uplynul už další týden a víte, co se stalo na soutěži 8.4.2017 v Kladně? - Vytančili jsme si ÁČKA), stačilo pár dní počkat).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama