Když se nikdo nedívá

18. května 2017 v 14:31 | Nikol
Každé ráno, když vstanu, tak váhám, zda se malovat nebo ne. Já osobně líčení k životu nepotřebuji, ale je pravda, že když vyjdu ven nenalíčená, nepřichází ze stran ostatních tolik komplimentů jako když se ráno upravím. To mi pak všichni říkají: "Tobě to dnes sluší...wau, kam ses tak vyfikla?" apod. No a nebudeme si nic nalhávat, komplimenty jsou příjemné, že jo?
Pokaždé, když doma dojídám nějaký výtečný oběd jako dnes, když jsem si pochutnávala na maminčině slepici na paprice, tak mi to nedá a na konci vylížu talíř, aby nepřišlo nic nazmar. V restauraci si ale samozřejmě nic podobého nedovolím, protože mě blokuje otázka, která mi pulzuje v hlavě: Co by tomu řekli ostatní? Přitom nepochybuji, že minimálně půlka z přítomných by doma v soukromí udělala totéž - vyblízla by i poslední kapku omáčky.
Vždy, když mě přátelé vytáhnou někam za písničkou, tak u mě nastane velké dilema předcházející prvnímu vstupu na parket. Živím se tancem, takže ve mně není stud, který cítí hodně přítomných, ale i tak se ve mně pere několik rozporuplných pocitů. Šla bych tančit klidně sama, když hrají mou oblíbenou písničku, šije to se mnou a nechci jen tak stát v koutě. Mám ale obavy, aby si ostatní neřekli, že se předvádím. Ve chvíli, kdy se k tanci odhodlám, tak se radši trochu krotím, aby si za A) ostatní nemysleli, že se předvádím, za B) aby se nebál ke mně nědo přidat a za C) nedovolím si tak blbnout jako doma, protože se ode mě přeci jen očekává určitá úroveň tance a ne nějaké blbinky.
Nevadí mi, když se na mě přes den lidé dívají, ale znervózňuje mě, jak každý každého hodnotí. Z rovnováhy mě dostává nejen nahlas vyřčené hodnocení, ale i tiché komentování skrývající se v očích ostatích přítomných. Tohle hodnocení může být samozřejmě pouhou domněnkou, ale i tak působí silně.
Snad každý to vnímá stejně. Každý, s kým se o těchto pocitech bavím mi říká: "To znám...mám to stejné...to mi povídej...nejradši bych všechny šminky vyhodila...taky vždycky váhám, jestli jít tančit..." atd. Tyhle příklady jsou samozřejmě jen stručným shrnutím za mnoho dalších situací.
Proč tohle všechno ale děláme? Proč se stylizujeme do rolí, v nichž nás ostatní asi chtějí vidět, když se v tu samou chvíli ti ostatní stylizují zase do jiných rolí, protože je tak podle nich chceme vidět my.
Stačilo by zahodit tyhle společenské konvence a na nich stojící domněnky a ženy by najednou mohly běhat po světě tak krásné a přirozené, jaké ve skutečnosti jsou. V restauracích by se nevracely špinavé talíře a každý by mohl svobodně tančit jako blázen kdekoli a kdykoli by ho to napadlo. Byli bychom svobodnější, veselejší a uvolněnější.
Nedusil by nás pomyslný knedlík v krku, netrápily by nás žaludeční vředy ani deprese. Stačilo by, abychom se chovali jako by se nikdo nedíval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 18. května 2017 v 14:54 | Reagovat

Tanči, užívej si, a neřeš co si myslí ostátní :-) Žijeme jen jednou a je třeba si užít...

2 Slothie Slothie | 18. května 2017 v 19:48 | Reagovat

[1]: Naprosto souhlasím ↑. Chápu, že ne vždycky je snadné zapomenout na názor ostatních, ale proč se omezovat, dělej to, co chceš ty, neřiď se tím, co si myslí okolí. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama