Nikdy se toho nevzdám

23. června 2017 v 13:06 | Nikol
Už snad potisícáté projíždím kolem budovy Českého statistického úřadu na Skalce. Dříve jsem tudy jezdila domů a v dobách, kdy jsem tudy projížděla jako studentka sociologie s nejistou budoucností, mě napadalo vždy totéž: "Doufám, že jednou neskončím tady." Dnes, čtyři roky po ukončení studia a necelých deset let poté, co jsem se začala živit jako taneční lektorka vyslovuji tuhle myšlenku nahlas před mým přítelem: "Vždycky, když jsem tudy projížděla, tak jsem si říkala, že hlavně nechci pracovat tady." Můj přítel, jako bývalý student statistiky a ekonometrie na to odvětil: "No vidíš to a já jsem zase vždycky doufal, že jednou budu pracovat právě tady."
To, co je pro jednoho noční můrou, může být pro druhého růžovým snem a stejně tak obráceně, co jeden považuje například za dream job, může být pro druhého naprosté utrpení.
Být taneční lektorkou je pro mě někdy náročné, nebudu lhát. Každý semestr se snažím pro všechny skupiny vymyslet nové choreografie, což znamená, že vždy přibližně pro deset skupin potřebuji najít téma, hudbu, sestříhat si hudbu, vymyslet kroky a vymyslet choreografické uskupení. Tam to samozřejmě nekončí. Pak vše musím předat na lekcích, upravit případně své vize podle možností, průběžně předělávat tvary podle toho, jak kdo odpadává. Musíme vyřešit kostýmy, vše nacvičit a pak se jde vystupovat, soutěžit atd. Dřív, než si stihenem říct, jestli to bylo dobré, tak už je zde opět sto párů zvědavých očí a ústa pod nimi se mě ptají: "Už máš nové choreografie? Co budeme dělat teď?" A já pak po nocích sedím a hledám opět spoustu uchvátných songů a témat. :)
Někdy je tahle práce i fyzicky náročná. Dnes jsem například byla ráno běhat, teď sedím v metru a jedu na své dvě dopolední lekce - odučím flirt dance a zumbu a pak mám třicet minut na přesun na individuální lekci s jednou mou stálou klientkou. Po odučené hodině a půl se přesunu na vlastní taneční trénink a po něm mě čekají ještě tři odpolední hodiny. To znamená, že dnes budu na parketě 6,5 hodiny v roli lektorky a celkem budu mít navíc 2 hodiny vlastní pohybové aktivity. Asi chápete, že jít večer třeba na salsu s přáteli už moc nepřipadá v úvahu.
Práce taneční lektorky je samozřejmě prací s lidmi, což může být také pěkný oříšek. Na začátku semestru jsou všichni nadšení, ale v průběhu se ukazuje, že děti si neplánují nemoci podle termínů našich vystoupení. Manželé vždy nerespektují, že dnes bude lekce striptýzu. V práci šéf nechápe, že dnes si chcete jít vyčistit hlavu na lekci latiny a MHD si taky občas jezdí podle svého speciálního časového harmonogramu, který není vždy v souladu s našimi lekcemi. V tanečních skupinách nepanuje vždy na všem shoda a samozřejmě i spolu se občas nechápeme a zatímco já říkám jdi doprava, doprava, doprava, tak vy jdete doleva, doleva, doleva…občas ale stačí jen změnit úhel pohledu nebo terminologii a říct třeba jdi ke dveřím, ke dveřím, ke dveřím a vy na to opáčíte aha, já myslela k oknu, k oknu, k oknu a jsme doma a vše zase funguje.
Přes všechny tyto drobné nesnáze musím naprosto na rovinu a upřímně říct, že je to stále práce mých snů a neměnila bych za nic na světě. Musím tady "vykrást" slova Jana Švankmajera, který před lety přebíral v Karlových Varech cenu za svůj přínos české kinematografii. Ve chvíli, kdy cenu převzal a stanul před mikrofonem, tak jen skromně podotkl: "Moc vám děkuji, to jsem nečekal, víte, ehm, já nemám pocit, že bych něco extra přinášel, já si vlastně jen tak hraju."
Nemám pocit, že by má práce dosahovala výšin práce pana Švankmajera, ale osobně taky vnímám, že je spousta dní, kdy absolutně nevím, že vyrážím "do práce", stejně jako on. Jde se prostě tančit, jdu za holkama, dneska máme tancování, dnes bude tahle skupina, zítra ta druhá, těším se, jak si budu hrát, tvořit a řádit. Vše, co vzniká na lekcích i mimo ně je jako skládání puzzlí. Vy půjdete doprava, vy doleva….ne, ne, špatný dílek,…vy běžte dolů a vy nahoru…jupííí, to je ono. Když to všechno zapadne, tak je tady najednou neuvěřitelný obraz. Tvořit cokoli skrze další lidské bytosti, které vám dávají důvěru a spolupracují…to je jako modelovat film. Přímo pod rukama vzniká příběh, který se různě vytváří, přeměňuje a dýchá. Nikdy mě to nepřestane fascinovat.
Nádherné pocity, které každý den na lekcích i mimo ně zažívám, se jen velmi těžko předávají dále, a proto taky občas padne ze strany rodičů otázka: "Čím se jednou budeš živit?" Mají někdy pocit, že si jen hraju a nedělám "pořádnou" práci. Vždy, když odpovídám na podobné otázky stylem: "Tancem…chci tančit…já budu tančit…já budu učit....vlastně už se tím živím." Rodiše se chytají za hlavu a bojí se o mou budoucnost.
Kamarádka, která vystudovala konzervatoř se nad mým vyprávěním usmála: "Vidíš to, to je vtipné. Mje mamka se zase zhrozila, když jsem po dostudování konzervatoře přišla s tím, že nechci tančit, že mě to nenaplňuje a že jdu studovat peďák a budu učit ve škole. Moje mamka by si přála, abych byla umělkyně." No, vidíte to, moje mamka by si zase přála, abych dělala na plný úvazek ve stabilní, nejlépe nadnárodní společnosti, kde budu mít proplacenou dovolenou a stravenky. Mí rodiče se bojí, že tohle je práce, kterou mohu dělat jen do třiceti let a pak konec. Já ale mám kolegyně, kterým je sedmdesát a stále učí tanec. Jasně že neučí osm hodin denně, ale uživí se a hlavně se věnují lásce svého života.
Co je pro jednoho wau, je pro druhého šeď. Co je pro jednoho málo, je pro druhého dost. Co jeden cítí jako svou životní cestu, druhý vnímá jako temný les a je moc dobře, že každý to poslání cítíme někde jinde, protože nemůžeme všichni tančit ani nemůžeme všichni sedět v kanceláři. Tolik míst není. Já jsem už svůj smysl života našla, už dávno, ve skutečnosti jsem si už jako dítě hrála na taneční lektorku, která má milión skupin. Když se splní dětský sen, nezbývá než dodat: "Nikdy se toho nevzdám."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chikulín Chikulín | Web | 23. června 2017 v 14:28 | Reagovat

je úžasný, že děláš co tě baví :-) né všichni tohle můžou říct.. přeju ti to :-)

2 Skládanka Skládanka | Web | 23. června 2017 v 20:44 | Reagovat

Zajímavý článek. Jestli tě tvá práce naplňuje, je to jen správně.

Je pravda (a dobrý poznatek), že to, co chceme, je relativní, co jednomu přijde jako sen, je pro druhého otrava. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama