Mám Tě ráda, ale ...

18. října 2017 v 10:54 | Nikol
Na životě je nádherná jeho nepředvídatelnost a překvapení, která nám přináší. Zároveň je ale těžké udělat nějaká zásadní rozhodnutí, když nevíme, co čeká za těmihle dveřmi, které se za sebou momentálně chystáme zavřít. Máme neustále sklony posuzovat situace a naše rozhodnutí jako dobré nebo špatné, černé nebo bílé a podle toho volit to SPRÁVNÉ řešení, ale podle čeho chceme určit, co je SPRÁVNÉ?
Před třemi lety jsem začala tančit se skvělým mužem (v té době spíš ještě klukem). Od začátku bylo očividné, že je pohledný, šikovný, rychle se učí, rozumíme si a podle fotek a videí, které sdílel na facebooku se mi navíc zdál jako velmi akční, společenský a jako člověk, který je pro každou legraci a výzvu.
Hned po prvním tréninku jsme si okamžitě plácli a začali jsme spolu budovat společnou taneční "kariéru", která se nastartovala vskutku raketovým tempem vzhůru. Kromě tanečních výsledků jsme spolu velice dobře vycházeli i jako přátelé a v našem okolí se objevilo mnoho lidí, kteří nám fandili, podporovali nás a někteří nám trochu i záviděli pouto, jaké mezi námi vzniklo.
Každý člověk si s sebou však nese už určité povahové rysy, které vycházejí z jeho specifických životních zkušeností a ovlivňují tak chování a přístup k vznikajícím novým situacím. To, co je pro jednoho samozřejmost, je pro druhého problém a to, co jeden miluje, může druhý nenávidět. A teď, kdo má pravdu? Co je SPRÁVNĚ?
Já moc ráda jezdím na taneční soustředění, protože mě motivuje kolektivní práce na sobě, vzájemné podporování, fandění, společný trénink a intenzivní příprava. Proti mně stojí muž s názorem, že soustředění ho obtěžují, protože se tam cítí jako na dětském táboře a preferuje individuální přípravu, kdy se věnujeme sami sobě a vlastním problémům, které potřebujeme aktuálně řešit.
Tento muž věnuje hodně času sledování tanečních videí, pozorování světových top tanečníků a snaží se o vykoukání fíglů a nových prvků, které bychom pak mohli zařadit do našich choreografií. Já se také ráda podívám, ale zároveň mi zkušenost napovídá, že mnoho variací na videu je jen takovou iluzí, kterou je potřeba mít od někoho detailně rozebranou, aby člověk pochopil, co přesně má dělat, protože z videa si může vytvořit akorát špatný návyk.
Já celý život miluji vystupování, a to možná více než závodění. Neříkám, že každé vystoupení je zdařilé a jsou tam přívětivé podmínky a publikum, ale líbí se mi, když se nemusím do ničeho stylizovat a mohu tančit víc sama za sebe. Na tanečních soutěžích jsou jasně daná pravidla určující, co se bude tančit, jak dlouho se bude tančit, co byste měli mít na sobě, jak byste měli být učesaní, namalovaní a nahnědění. Na vystoupení lze přijít v džínách a botaskách a s rozpuštěnými vlasy tam lze vystřihout pětiminutovou choreografii na píseň z Jamese Bonda. Na vystoupení je navíc i publikum, pro které tančíte a které na soutěžích bohužel často chybí. Jsou soutěže, kde je jen porota a pár znuděných diváků, kteří jsou většinou rodiči tančících dětí. Na vystoupení ale lze samozřejmě pohlížet i jinak. Někdo se lépe cítí na soutěžích, které jsou zaměřené na tanec a očekává se od nás, že tam budeme tančit a je pevně dané, co a jak máme dělat. Někdo se na vystoupení cítí jako šašek, který publikum obtěžuje svou přítomností. Někdo je stresovaný z nejistých podmínek, které vystoupení mohou přinést a necítí se komfortně, když tančíme na malém parketu, někde v hospodě, při rautu nebo na terase u restaurace. Někdo může mít pocit, že publikum tvoří lidé, kteří primárně přišli kvůli něčemu jinému (například kvůli rautu) a náš taneční vstup je spíš obtěžuje, než těší.
Muž, o němž píšu je spontánní, impulsivní a dá vždy jen na své momentální pocity. Neplánuje dopředu, nepřemýšlí nad tím, co bude zítra, protože ještě neví, jak se bude cítit a jeho touhy se v důsledku jeho emocí také velmi mění. V pondělí chce navštěvovat více tréninků, v úterý méně, ve středu by chtěl trénovat jinak, ve čtvrtek si uvědomí, že teď není finančně dobře zajištěný a v pátek se těší na závody, které přijdou o víkendu, ale zároveň už se nemůže dočkat, až si po nich odpočine. Já jsem spontánní žena proplouvající však pevným řádem. Dokážu improvizovat a měnit své plány, ale zároveň se jen velmi nerada vzdávám milionů činností, které dělám, a proto pro mě jedna změna znamená vždy dalších deset úprav a posunů. Ve chvíli, kdy mám plán a řád, tak lze všechno stíhat, pokud ho nemám, musím různé události rušit, přesouvat a ovlivňovat těmito změnami životy i dalších lidí, kteří na mě spoléhají.
Kdo z těchto dvou lidí má PRAVDU? Co je SPRÁVNĚ a co ŠPATNĚ?
Pravdu mají samozřejmě oba. Něco jako objektivní pravda totiž neexistuje a všechno, co zažíváme a vyprávíme je vždy jen naší interpretací, z naší perspektivy podle našich měřítek. Každý jsme přišli do tohoto tanečního svazku s vlastním přístupem, touhami, povahou a životními zkušenostmi, které zužitkováváme tak, jak nejlépe dovedeme. Vzájemně se obohacujeme a učíme se od sebe, protože nic není náhoda a to, že jsme se potkali zrovna my dva vedlo k tomu, že jsme se naučili opravdu mnoho. Osobně jsem spontánnější než dříve a nepotřebuji tolik věcí hrotit dopředu. Vedle mě stojí muž, který si dělá plán delší než jen na pár hodin. Já jsem pochopila kouzlo individuální přípravy, zatímco se muž vedle mě odvážil vypravit na pár soustředění. 😊 Mohla bych takhle pokračovat klidně dalších dvacet řádků. Stejně je ale důležité dodat, že se některé zásadní věci neproměňují a pak je načase všímat si toho, jak často si vzájemně říkáme "Mám Tě rád/a, ale …" Kolikrát měsíčně, týdně, denně tohle zazní? A kde je ta míra, podle níž určujeme, zda v nějakém partnerství setrvat nebo už odejít?
Říká se, že lidé k lásce přistupují trojím způsobem:
"Mám Tě rád/a, protože...jsi hezká, jsi chytrý, jsi pozorná, jsi skvělý běžec…,"hledáme důvody.
"Mám Tě rád/a, když… se na mě usmíváš, když spolu chodíme do společnosti…," hledáme podmínky.
"Mám Tě rád/a."

Nic víc. Tečka. To už by nemělo pokračovat ani žádným ale, protože, ani když. Mám Tě rád/a je pocit vznikající na velice nevědomé úrovni, mimo hlavu a mimo všechny argumenty. Je to zkrátka něco, co cítíme nebo ne. Cítíme to v srdci a ve svém těle. Tělo nám dává najevo svými projevy, zda se rozhodujeme správně nebo špatně a zda jsme ve správném vztahu, a pokud naše tělo není zcela klidné a harmonizované, tak je potřeba jít dál a hledat někoho, s kým si řeknete jen: "Mám Tě rád/a."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hrachajdice hrachajdice | Web | 18. října 2017 v 14:45 | Reagovat

:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama