Chci být víc než ...

3. prosince 2017 v 0:24 | Nikol
Čím jste chtěli být, když jste byli malí? Vzpomínáte si na to ještě? Já osobně si vzpomínám velmi dobře. Dodnes si vybavuji, jak jsem mou maminku nutila, aby si se mnou doma hrála na tanení soutěže. Mamka seděla v posteli v roli porotkyně a já postupně uváděla čtyřicet dva soutěžících skupin, v nichž jsem tančila samozřejmě jen já a občas nějaký plyšák. Byla to dlouhá odpoledne, konkurenční boj byl opravdu velký, choreografie nabité a výkony vyrovnané.
Nezapomenu ani na to, jak jsem se přibližně v deseti letech snažila naučit mého o pět let mladšího bratrance tančit tango. Počítala jsem mu chodné kroky, spojku, promenádu, fallaway, vkluznou pivotu a ochotně jsem mu dělala taneční partnerku. Co na tom, že jsem byla o dvě hlavy větší? To nebyl problém. Horší bylo, že on asi nesdílel úplně můj zápal a občas jsem ho tudíž musela docela přemlouvat. Dnes ale tančí závodně shuffle, takže kdo ví, třeba jsem mu v začátcích jeho taneční kariéry přeci jen trochu pomohla a probudila v něm nadšení pro tanec.
Jako díte jsem neměla jasno v tom, zda chci být tanečnice, lektorka, choreografka, moderátorka nebo všechno dohromady, ale poctivě jsem vše průběžně testovala, až jsem vyhodnotila, že to asi nechci oddělovat. Robin Sharma ve své knize Mudrc, surfař a byznysmanka píše, že každé malé dítě už jasně ví, co chce dělat a ví, v čem je dobré, jen se pak často necháme systémem a společností vytlačit někam, kam nechceme, ale máme pocit, že bychom tam měli údajně být a naše dětské sny jdou stranou.
Já osobně jsem vždy snila o taneční dráze a svou první taneční skupinu jsem založila, když mi bylo devět. Jmenovaly jsme se VIPERI (to znamená maďarsky zmije - tehdy mi to přišlo jako cool nápad, dnes nechápu proč). Scházely jsme se jednou týdně a bylo nás celkem sedm nebo osm, převážně se jednalo o mé spolužačky. Trénovaly jsme po škole a tančily jsme na songy od DjBobo apod. Chtěly jsme se samozřejmě prosadit a to ne někdy...jednou...ale brzy.
Už v devíti letech se mi podařilo domluvit nám vystoupení na akci tanečního klubu, který jsem navštěvovala. To bylo super - diskotékový kouř, barevná světla, sál byl vyprodaný. To mi ale nestačilo, a proto jsem se jednoho dne odhodlala a zavolala jsem do Centra Babylon v Liberci. Číslo jsem si tehdy našla ve Zlatých Stránkách a volala jsem ještě z pevné linky. Vím, že jsem byla hrozně nervózní, ale nepodlehla jsem tomu a chtěla jsem mluvit s někým, kdo zde zařizuje kulturní akce, různá taneční vystoupení a jiné doprovodné programy. Podařilo se. Přepojili mě. Už si nevzpomínám, co přesně jsem pánovi říkala, nicméně i přesto, že jsem mu sdělila, jaká jsme skupina a kolik mi je let, tak mi tenhle chlapík tehdy kývnul na schůzku a druhý den jsme se sešli osobně. Do dneška tomu nerozumím. Bylo mi devět a nikdo mě opravdu neposlal do prčic. Dotyčný pán se se mnou sešel, seriózně se mnou komunikoval, přežil i to, že nemám žádnou nahrávku a že mu na schůzce ukazuji jen fotky. Zřejmě ho zaujalo, jak o všem vyprávím s velkým nadšením. Ohledně konkrétní objednávky na vystoupení se sice nikdy neozval, ale nevysmál se mi a ani mě nezesměšnil, nebyl arogantní, nic z toho. Nepřestala jsem tedy věřit ve své sny a snažila jsem se dál.
Taneční skupina s koncem základní školy zanikla, ale na gymplu jsem založila další a s tou jsme už občas i soutěžily. Navíc jsem měla i možnost tvořit nějaké choreografie přímo v tanečním klubu, kde jsem se sama učila a to mě asi inspirovalo i pro další práci.
Vzhledem k tomu, že se mi nikdo nevysmál při mé tvorbě ani v patnácti ani v devíti letech, nebylo zase tak těžké sebrat odvahu a jít žádat o místo taneční lektorky a choreografky v sedmnácti letech. Trochu obavy tam byly, to nebudu zastírat - nebylo mi ještě osmnáct, neměla jsem žádné certifikáty ani živnost, vytančené jsem měla jen třídy B, B a ještě k tomu jsem měla celkem nadváhu. Jak ale praví jeden můj oblíbený citát: "Chceš-li něčeho opravdu dosáhnout, tak se nikdy nepoddávej vnějším okolnostem" (Sri Chinmoy). Tím jsem se řídila i tehdy a to i přesto, že jsem tento citát ještě neznala.
Šla jsem tedy na pohovor a víte co? Ono to vše klaplo. Před pár týdny to bylo už deset let, co jsem nastoupila a tahle práce mě stále baví tak, jako kdybych začala teprve včera. Pod Centrem Tance jsem odučila už 390 990 minut a kurzy mi prošlo přes 4000 lidí. Každý den vstávám s pocitem, že se na svou práci těším: Tvořím, tančím a potkávám neuvěřitelné lidi, s nimiž bych možná jinak vůbec nepřišla do styku.

Nikdy jsem nepřestala žít svůj sen, a proto stojí za to každý den.
Dovoluji si snít i další sny, vím, že tenhle nebyl poslední.
Ony se pak všechny stávají realitou, s bezva ženami - Hankou, Sváťou, Editou,...
Já už nemůžu chtít býti ničím více, stále rozjařené mám obě oči i líce.
Je také určitě třeba nebát se ostatních s vizí, že více jsou oni, všichni jsme jen lidské bytosti, co si jsou rovny, nejsme mravenci a sloni. :)
Každému přeji, ať chopí příležitost za pačesy, neřeší, že někdy mohou nastat zlé časy.
Každý ať dělá to, co baví ho ze všeho nejvíce a vím, že šťatsných lidí budou plné ulice.
I já uvěřila, že měla bych dělat jiné věci, poslouchala jsem moc okolní (s prominutím) kecy.
Nevěřila jsem, že mohu se živit jako taneřní lektorka, doufala jsem, že budu psycholožka nebo práv doktorka.
Pak došlo mi ale, kdo mi tohle radí, byli to lidé, jimž samotným jejich práce vadí,
nezažili nikdy tu radost a nadšení, co zažívám já tady na zemi,
proto zdá se, že si teď tak blbnu jen, zamyslete se, co že je ten váš životní sen. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 3. prosince 2017 v 13:19 | Reagovat

Jsi vážně velmi ctižádostivá, myslím že je to ten správný vyraz pro Tvou povahu...a nemyslím to nijak hanlivě...:)

2 tema-tydne tema-tydne | Web | 3. prosince 2017 v 20:22 | Reagovat

Tvůj článek je zařazen do výběru na tema-tydne.blog.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama