Co kdyby...aneb nečekané scénáře života

12. prosince 2017 v 12:44
Člověk je tvor často pohodlný a strachu plný. Tvor, který má rád své pohodlí a nepouští se do radikálních změn, aby náhodou nevystoupil ze své komfortní zóny. Sama také patřím k tomuto živočišnému druhu, takže moc dobře znám ty vnitřní boje, které se sebou občas svádím, když se chystám na nějaké zásadní rozhodnutí. Vymýšlím všechny možné scénáře, co mohou nastat, říkám si, co kdyby a každý nový scénář mě děsí víc a víc. V takových chvílích se snažím stále si opakovat Čtyři dohody a z nich především tu dohodu pro mě nejsilnější: "Nevytvářej si domněnky." Při vytváření domněnek totiž nejen dochází k tomu, že si vytvoříme v hlavě spoustu hororových scénářů, které vůbec nemusí nastat, ale krom toho často ani nemůžeme domyslet všechny ty pozitivní věci, které mohou přijít.

Osobně jsem například před pár týdny váhala, zda opustit svého stávajícího tanečního partnera nebo setrvat v tanečním partnerství, které nás oba už spíš ubíjí, než nabíjí. Důvodů pro setrvání bylo samozřejmě mnoho, v hlavě se mi totiž líhly scénáře typu: "Nikoho jiného neseženeš. Kluci, kteří by k Tobě připadali v úvahu, nejsou momentálně volní. Vlastně teď nikdo není volný, protože začala sezóna a každý má svého partnera. Atd." Tyhle scénáře jsem si v hlavě stvořila pouze na základě mně dostupných dat, s nimiž můžu pracovat. Nakonec jsem se k onomu kroku přeci jen odhodlala, i když strachy a negativní scénáře v mé hlavě stále blikaly. Vedle nich jsem si ale připouštěla i různé pozitivní situace, které mohou nastat, a to jsem jich přitom spoustu vůbec nedomyslela, protože šlo o proměnné, které jsem v té době ještě neznala.
V úterý jsem si vydala inzerát a už v pátek přišla první odpověď, která mě velmi zaskočila. Ozval se mi skvělý tanečník, který očividně tancem žije stejně jako já a vůbec jsem ho neznala, tedy jsem s ním ve svých domněnkách ani nepočítala. Ukázalo se, že je z Vídně, což vše trochu komplikuje. No, upřímně jezdit tam asi nebudu, ale považuji za dobré znamení skutečnost, že šikovní a volní tanečníci jsou, jen jsou třeba v jiných městech či státech. To ale přeci neznamená, že tady nikdo nebude. No uvidíme.
Hned za další dva dny jsem objevila v e-mailové schránce dlouhý a milý e-mail, kde se mi potenciální tanečník číslo 2 zpovídal ze svého vztahu k tanci a nutno uznat, že mi hodně mluvil z duše. Závodně už sice nějakou dobu netančí, ale věnuje se jiným tanečním stylům a závodění se nebrání. Akorát je mu 38 a tančil závodně jen standard. Já hledám někoho i na latinu. No dobře, zajdeme si na kafe a uvidíme.
No ne, uplynul ani ne den a je zde další zpráva. Tentokrát opět starší tanečník, opět jen standard, ale vypadá sympaticky. Dáme kafe a uvidíme.
Zítra to bude čtrnáct dní, co jsem podnikla tenhle pro mě zásadní krok a vyhrála jsem tak důležitý vnitřní boj, který byl těžký a hodně zapeklitý. Do Vídně jsem za těch čtrnáct dní nejela, ale dala jsem si dvě dobré kávy v milé společnosti fajn chlapíků a k tomu jsem absolvovala i pěkné tréninky, které mě sice nepovedou mnou vysněným směrem, ale minimálně mi ukázaly, že člověk se někdy bojí situací, které vůbec nemusí nastat. Sice jsem si nevybrala z těchto tří tanečníků ani jednoho, ale realita je taková, že mě ani nenapadlo, že se mi během 14 dní sesypou hned tři tanečníci a já si budu moct vybírat. Nejvíc jsem se bála toho, že se neobjeví nikdo jako vůbec nikdo. Teď vidím, že můj vnitřní boj nemohl být dostatečně rozvážený a promyšlený, když jsem spoustu věcí vůbec nevěděla.
Uplynuly další dva týdny a opět se objevila další nová skutečnost, kterou jsem nemohla za žádnou cenu vymyslet. Ozval se mi Petr: "Ahoj, je Tvůj inzerát stále aktuální? Třídy mám, tančím obojí (myšleno standard i latinu), jen jezdím Seniory I, kdy budeš moct jezdit Seniory ty." No, ho ho, na seniory se necítím a taky mu to hned sděluji, ale budu ráda, když se ke mně přidá v dospělácké tzv. hlavní kategorii. Voláme si a zjišťuji, jak jsou cesty osudu nevyzpytatelné. Petr je z Brna, ale nastoupil do nové práce, díky níž bude 3x - 4x týdně jezdit do Prahy a v Praze bude mít vždy přibližně 6 hodin pauzu. Už jenom to, že uvažuje hned o tom, jak ji zaplnit a volí tanec, svědčí o tom, že budeme naladění na stejné notě. Domlouváme si své představy a za dva týdny se scházíme.
Vypadá to nadějně, ale jak se říká: "Nechval dne před večerem." Nebudu tedy předjímat, i když jsme si předběžně plácli a už jsme zvládli nacvičit i tři choreografie.
Napadlo by vás to? Mě teda ne a přesně o to jde. Člověk údajně vždy jedná buď z pozice strachu nebo z pozice lásky, nic mezi tím. Kdybych jednala z pozice strachu, tak setrvám, kde jsem a budu chodit možná nešťastná a nespokojená na tréninky a z tréninků zase domů. Dala jsem přednost lásce, konkrétně lásce k sobě a své duševní pohodě a zdraví a hle - dveře, které tu celou dobu byli, stačilo jen otevřít a vstoupit. Nové možnosti se neobjeví samy, když jim nevyrazíme trochu naproti. 😊

Až příště budu zvažovat Co kdyby…určitě větu dokončím slovy Co kdyby nastalo něco pěkného, co mně nikdy v životě nemůže ani napadnout.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama