Čeho se bojíš?

26. ledna 2018 v 12:12 | Nikol
Během života se setkáváme s různými lidmi, které v daný čas na určitém místě považujeme za své učitele, idoly, vůdce, ...Dalo by se říct, že je považujeme i za něco víc, než jsme my sami. Vzhlížíme k nim a myslíme si, že možná vědí víc než my.
Každý tenhle rádoby vůdce, idol nebo učitel je ale ve skutečnosti člověkem stejně jako my. Stejně jako my vykonává běžné lidské úkony jako je návštěva toalety či čištění zubů. Stejně jako my dělá chyby a stejně jako my má své obavy a strachy.
Nelíbí se mi, když se někdo považuje za něco víc a tváří se jako osvícený člověk bez jakýchkoli běžných lidských vlastností a slabostí. Souhlasím v tomhle ohledu s Teal Swan, která v knize Stíny před úsvitem popisuje, že se často drží odstup nebo jakási hranice mez duchovními guru a těmi ostatními. Sama Teal ale chce tuto hranici smazat, aby si snad někdo nemyslel, že je něco méně než ona a aby nikdo nežil v domnění, že ona žije nějaký nevšední odlišný život.
Je jedno, jestli vzhlížíme k učiteli češtiny, lektorce tance nebo k OSHOVI. Vždy je skutečnost taková, že ta osoba naproti nám je JEN a JEN člověk a dost možná stál kdysi ve stejném bodě jako teď my.
"Mé" tanečnice a tanečníci bojují se spoustou svých strachů a slýchávám od nich, že u mě, v mém tanci a mém prožívání, je to určitě úplně jiné. Možná si myslí, že mnohé nemohu pochopit, protože nejsem tam, kde oni a mám to zkrátka jinak, ale...jak jinak? Vždyť jsem prošla úplně stejnou cestou a moc dobře si pamatuji, jak jsem se bála...
...tančit před lepšími tanečníky a tanečnicemi.
... moderovat před větším publikem.
...vylézt v těch či oněch šatech, protože jsem si v nich připadala tlustá.
...jít vystupovat s novou choreografií, kterou jsem si ještě úplně nepamatovala atd.
Mnoho z těchto obav jsem překonala, ale to jen díky tomu, že jsem strachu nepodlehla a šla jsem do toho. Někdy se to nepovedlo, někdy jsem zkazila sestavu či jsem moderovala s roztřeseným hlasem, ale ta situace se zopakovala tolikrát a hlavně se to všechno tolikrát povedlo, že jsem pochopila, že se nemám čeho bát a rozšířila jsem tak svou komfortní zónu. :)
To byla ostatně i má odpověď na otázku jedné kurzistky před sobotním vystoupením:
"Jak pracuješ s trémou?," zeptala se.
A moje odpověď?: "Vystupuji dvacet dva let všude, kde se dá, je to už taková rutina, že člověka dnes jen tak něco nerozhází."
Skutečnost je ale taková, že trému mám pořád, ale jen takovou zdravou trému. Považuji ji za určité vyjádření respektu k sobě, k publiku a k dané příležitosti. Je to uvědomění si vlastní chybovosti a lidskosti a jak se říká: "Nikdo není dokonalý", což u mě samozřejmě platí taky a pod to se rozhodně podepisuji.
Možná už se dnes nebojím moderování tanečních akcí Centra Tance a asi se nezaleknu vystoupení na závěrečných večírcích v Divadle Gong. Stále mám ale nějaké své obavy, které stvrzují, že nejsem robot.
Každý semestr se bojím, že nedostojím očekávání a nevymyslím další nové choreografie, které se budou líbit kurzistkám a následně publiku.
Před každým svým sólo vystoupení se obávám, že ze sebe nevydám to nejlepší a lidé si pak budou říkat: "Co to bylo?"
Sice jsem za poslední roky zhubla, ale stále se porovnávám s ostatními a sleduji své "nedostatky".
Všechny tyhle strachy a nejen tyhle, ale milion dalších, mám, stejně jako všichni okolo. Nakonec ale stejně do všeho jdu, víte proč? Protože asi 95 % našich hororových scénářů, co máme v hlavě, se nikdy nestane. Spíš se stane, že vše dopadne mnohem lépe, než jsme čekali.
Před dvěma dny jsem vystupovala společně s mými tanečnicemi na večeru Mágico México v divadle Hybernia. Víte, čeho všeho jsem se bála?
Ve chvíli, kdy jsem poprvé slyšela hudbu, tak jsem se bála, že na tohle nic nevymyslím. Pak jsem se bála, že kapela nezahraje píseň takhle, že tanečnice nebude ta choreografie bavit, že se jim nebude líbit, že jim nesedne tento styl, protože je to více latinsko-americká choreografie a ne všechny dělají latinsko-americké tance. Bála jsem se, jaké budeme mít kostýmy, jak v nich budeme vypadat, jak se v nich budeme cítit a co na to budou říkat lidi. Bála jsem se, aby se mé tanečnice nehroutily pod přívalem nových kroků, které jsme musely přidávat dva dny před koncertem, když se ukázalo, že nově napsaná aranž je o dvě minuty delší než ta původní. No a ještě předtím jsem se bála, že nic pořádného za tak krátký čas nevymyslím. Bála jsem se a bály se i tanečnice kolem mě. Říkaly mi, že mají vítr, aby to nezkazily, aby si neutrhly ostudu, aby podaly maximální výkon.
Co je podle mě ale důležitější než strach, je důvěra. V sebe a lidi kolem sebe. Ano, bála jsem se, ale mnohem více jsem věřila v sebe a všechny okolo a díky této důvěře máme za sebou vydařené vystoupení na skvělém koncertě se závěrečným aplausem ve stoje. Kdybych podlehla svému strachu, tak žádná z nás osmi tančících by tohle nazažila. Věřila jsem každé jednotlivé tanečnici, že do všeho vloží tu správnou energii. Věděla jsem, že děláme maximum, co můžeme, jdeme do všeho s nadšením a jak vyřkl Sri Chinmoy: "Nadšení nezná únavu," a "Nadšení je nesmírně důležité v každé oblasti života, abychom učinili krok vpřed."
Kdo má nadšení a důvěru, může dokázat cokoli. Může klidně v osmi letech vydat knihu jako to dokázala jedna z malých tanečnic, která chodí na mé kurzy - Viktorka Seifertová, která je podepsaná pod knihou Tom a Ohnivý kůň. Viktorka ještě neví a neumí spoustu věcí, které by se mohly zdát podstatné pro napsání knihy, ale jak se ukázalo - to vůbec nevadí. Důležité je, že má daný záměr a jde za ním. Nebojí se. Chtěla napsat knihu a na maminčinu otázku: "Jak to uděláš, když neumíš pořádně psát," jen odpověděla: "Tak ji nadiktuji tátovi." Když knihu napsali, nechali svázat a přivezli jim sto kus domů, tak zjišťovala, kdy budou její knihu prodávat v Luxoru? A na maminčinu odpověď: "To si budeš muset zařídit sama," zareagovala prostě tak, že se spojila s knihkupectvím Dobrovský a začala zjišťovat, co musí udělat pro to, aby její knihu prodávalli. Naprosto bez zábran a beze strachu.
Rozšíření komfrotní zóny, vstoupení za hranice toho, kde v tuhle chvíli končí náš svět, to je nepopsatelná nádhera a nepřenosný pocit, který si musí každý prožít sám na vlastní kůži, proto závěrem chci pouze napsat: Nebojte se. :) Stačí jen přijmout, čeho se bojíš a vydat se vpřed.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 26. ledna 2018 v 22:10 | Reagovat

Máš jasno, jak lze zvládat obavy a strachy denního života. Líbí se mi i řešení napsání knížky malou spisovatelkou. Zařazuji tě do Výběru TT "Čeho se bojíš?" a děkuji za pěkný článek :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama