Už nemohu víc

1. ledna 2018 v 23:25 | Nikol
"Zkusil jsem všechno."
"Dělám, co můžu."
"Mám prostě smůlu."
"Udělala jsem maximum."

Pravda je taková, že vždycky se najde někdo, kdo dělá nebo udělal pro určitou věc či záměr víc, a proto je také většinou úspěšnější než vy.
Nepochybuji o tom, že miliony a miliony lidí si chtěli založit kavárnu. Některým se to povedlo, jiní po pár týdnech své podniky zavírali. Jen málokdo však byl tak vytrvalý a oddaný své myšlence jako Howard Schultz, muž stojící v čele značky Starbucks. Ten kdysi promyslel do detailu koncept na kavárnu, kterou chtěl založit a začal obcházet investory. Spolupracovat s ním začal otec Billa Gatese, William Gates, ale to nebylo hned. Před tímto kontaktem ho ve skutečnosti vyhodilo dvě stě čtyřicet investorů, které s nápadem oslovil.*
V západní společnosti se určitě nenajde nikdo, kdo by Starbucks neznal, stejně tak, jistě všem něco řekne název skupiny Beatles. Byla to parta kluků ve správný čas na správném místě a měli prostě kliku? Kdepak. Zkuste si někdy přečíst jejich biografii a zjistíte, že jim trvalo několik let, než se jim podařilo se prosadit. Změnili bubeníka, zkusili různé kluby a různé songy. jejich manažer obcházel několikl let různá hudební vydavatelstív než se podařilo usmlouvat nahrání prvního songu a v tu chvíli jejich práce teprve začínala. Než se rozpadli, tak odehráli mnoho koncertů a nahráli neskutečně mnoho songů, sami svůj životní styl na návštěvě u britské královny popsiovali jako život v krabičkách, neustále někde na cestách - v autech, letadlech a hotelových pokojích.
Osobně jen málokdy dokážu mlčky přejít a plna pochopení odkývat, když si někdo stěžuje, že není úspěšný, ale že už pro danou věc bohužel nemůže dělat víc.
Stojí proti mně například tanečník, který tančí čtyřikrát týdně hodinu a k tomu pětkrát týdně cvičí a říká mi: "Víc už dělat nemůžu, to je jasné."
Já ale vím, že víc dělat jde. Jsou lidé, kteří trénují dvoufázově až třífázově každý den. Nebo lidé, kteří chodí trénovat každý den na tři hodiny a více. To jsou ti, které potom vidíte na stupních vítězů.
Nikdo natolik talentovaný, že by nepotřeboval trénovat, neexistuje. Každý musí makat a makat, a pokud trénuje správně a vytrvale, přinese vše jistě své ovoce. V případě nedostavujícího se výsledku je potřeba dělat něco jinak nebo dělat víc a věřte, že to vždy jde.
Osobně jsem trénovala sedmkrát týdně, ale věděla jsem, že jde dělat víc. Přidala jsem si dvakrát týdně cvičení, ale věděla jsem, že jde dělat víc. Později jsem přidala ještě jógu a jiné taneční styly, ale stále vím, že lze dělat víc.
Psycholožka Dwecková v knize Nastavení mysli píše: "Divili byste se, kolik toho dělají ti úspěšní, o nichž si myslíte, že mají talent nebo prostě mají jen štěstí." Tam, kde někteří končí, ti úspěšní s tréninkem teprve začínají.
Občas, když vyprávím o svém běžném režimu, tak se setkávám s překvapenými výrazy a otázkami typu: "Jak to stíháš? To není možné. Na to musíme být alespoň čtyři, ne?"
Dobrým příkladem takového hektičtějšího období u každého je prosinec. Práce, nakupování dárků, úklid, cukroví, jasně, to všichni známe. Já k tomu jako tanečnice navíc v prosinci vystupuji na různých firemních večírcích, v průměru tak na dvou týdně. Samotná vystoupení nebývají dlouhá, ale člověk se na ně musí zpravidla připravit, nacvičit třeba něco speciálního a pak také třeba někam dojet a strávit čas přípravami okolo. Jeden týden jsem například vystupovala na firemní akci kousek za Prahou, kam si objednali tango. S partnerem jsme tedy sestříhali hudbu, vymysleli kroky, vše natrénovali a pak jsme jeden večer tančili do noci v argentinské restauraci kousek za Opatovem. Spát se šlo ve dvě ráno.
Další den mě čekalo vystoupení na plese v Dejvicích s jiným partnerem. O týden později jsme předváděli speciální tanec na zakázku mapující tance v Čechách, Slovensku, Polsku a Maďarsku. Opět spešl hudba i kroky. Uteče ani ne týden a už se jede tančit do Hradce nad Motavicí, odkud je cesta dlouhá, a proto spánek ve vlastní posteli začíná až v šest hodin ráno a bohužel ne na dlouho, protože od rána už mi běží zase lekce. Večer mě pak čeká vystoupení na firemním večírku Centra Tance a opět se očekává něco speciálního, takže se domlouváme s dalšími lektory a noc před vystoupením stříhám ve tři ráno při návratu z Moravy hudbu.
Zdálo by se, že už nejde dělat víc, že si koleduju a musím brzy padnout vysílením, ale tak to není. Spousta lidí dělá mnohem víc.
Sergei Polunin tančil (a možná stále tančí) celý rok jedno představení za druhým a to vždy po celodenním tréninku.
Darja Klimentová (primabalerína) přelétává mezi státy a exceluje v pondělí v Praze a v úterý v Londýně.
Ricchardo Cocci s Yulií Zagoruychenko obletí za týden několik států, kde učí, trénují a soutěží. Možná se vám tihle lidé zdají příliš vzdálení, nedostižní a nechcete se s nimi srovnávat, protože to považujete za extrém. Dobře.
Po pravdě všechno to jsou stále jen lidi a nikdy nevíte, kdo sedí zrovna vedle vás.
Při návratu z nočního vystoupení z Moravy se zpěvák vedle mě zeptal řidiče:
"V kolik tak budeme v Praze?"
"Tak v pět," odpověděl řidič.
"To je dobře, v sedm mi letí letadlo do Los Angeles."
Tenhle zpěvák - Chuck Wansley - zpíval 14.12. v Hradci nad Moravicí a 15.12. odlétal do Los Angeles, protože večer tam měl další koncert. Pak ho čekalo každodení koncertování až do 21.12., protože 22.12. už měl zase zpívat v Rakovníku a musel tedy zpátky do Čech. Alespoň na pár dní, než poletí zase do Ruska. No a co prý já?
Já? Nuda, vlastně ani moc vystoupení nemám, navíc jsou všechna v Čechách, takže v pohodě.
Až si tedy příště budete myslet, že už nejde dělat víc, zkuste se zeptat člověka vedle sebe, co ho ten den čeká. :)

*https://www.firstclass.cz/2015/04/maji-uspesni-lide-jen-stesti/2/

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama