Vnitřní hlas aneb síla improvizace

21. ledna 2018 v 20:39 | Nikol
Celý život jsem se učila, že se nejdříve musím učit, abych něco mohla dělat. Nejdřív byl vždy teoretický výklad, spousta poznámek, papírů, knih, textů, pak mnoho zkoušení a testů a pak až teprve praxe. Není tedy divu, že když se přede mnou objeví nějaká nová výzva nebo činnost, tak mám pocit, že ji nemohu dělat, dokud si o ní něco nenastuduji. 😊 Víte ale jak je kouzelné brát vše úplně z druhého konce? Nejdříve konat, potom myslet? Nebo možná ještě lépe - POUZE KONAT? 😊

Když učím na svých tanečních lekcích, tak slýchávám, že to nejde, protože... to ještě neumím, nemám nápady, nemám inspiraci, nejsem ty, dělám to krátce, nemůžu si to užít a položit se do toho, protože přeci ještě nevím jak, atd.
Jedna věc je při tanci technika a kroky, to nám teoreticky musí někdo ukázat a naučit nás to, ale tanec samotný není vlastně ani o jednom. Tanec je vyjádřením pocitů pohybem. Umíte se hýbat? A máte pocity? Pokud jste odpověděli na obě otázky kladně, tak je to jasné. Nepotřebujete mě. :D (teď snad neztratím všechny své klientky a klienty) 😊 Ve skutečnosti opravdu nemusíte chodit na lekce, abyste začali tančit, užívali si tanec a něco předávali dále. K tomu vám totiž bohatě stačí poslouchat váš vnitřní hlas (vaše intuice).
Osobně tvořím několik choreografií týdně a připravuji pro každou skupinu a pár něco specifického. Vybírám hudbu, stříhám hudbu, snažím se vymyslet nějaký příběh a pak vše propojit s kroky. Něco je promyšlené více a něco méně, ale v konečném výsledku to divák nikdy nepozná, čemu bylo věnováno více času a čemu méně. Přípravu, kterou věnuji svým kurzům se snažím aplikovat i na má osobní vystoupení a soutěže. Pro tanec v páru to takhle funguje celkem snadno. S partnerem nás někdo naučí choreografie, které poté trénujeme pořád dokola a ladíme, aby pohyby byly ještě větší, výraznější, ladnější atd. Vše neustále opakujeme a snažíme se přiblížit dokonalosti. Když mám ale poptávku na nějaké sólo vystoupení, tak mám s tvorbou hrozný problém. Vyberu si hudbu, sestříhám si hudbu, to všechno klidně ano, ale vymýšlet si a trénovat choreografii? To je pro mě jedna z nejnáročnějších věcí.
Když tvořím choreografie pro někoho jiného, tak si pustím hudbu a naslouchám svému vnitřnímu hlasu a zkouším a zkouším a zkouším různé varianty, až se mi nějaká zalíbí. Jen poslouchám muziku a reaguji na ni. Něco jen tak mimochodem udělám a až pak řeším, jak se to vlastně stalo a co se přesně stalo, abych vše mohla rozebrat a poslat dále. Když ale tvořím vystoupení jen pro sebe, nepotřebuji nic nikomu předávat a učit ho to, takže mi stačí se jen intuitivně hýbat a ono z toho něco vznikne. Na sólo vystoupení se proto často připravuji pouze tak, že si pouštím hudbu, vciťuji se do dané muziky a přemýšlím, co by šlo dělat a jak chci u tance působit. Pak přijdu na dané místo, obhlédnu si prostor a vymýšlím, kudy bych se mohla pohybovat, případně v jaké části skladby by bylo hezké, abych byla vpravo, kdy bych měla být na židli apod. Realita je ale taková, že dané číslo pak zatančím pokaždé úplně jinak. Na scéně na mě pak působí tolik dalších vlivů, které si zaslouží pozornost, že je škoda na ně nereagovat a byl by podle mě hřích nechat se svázat jen naučenou choreografií.
To, co vám teď otevřeně píšu je věc, za kterou bych se ještě před pár lety styděla. Styděla bych se přiznat, že NEJSEM PŘIPRAVENÁ! Realita je ale taková, že ať už člověk dělá cokoli, tak pokud jde do toho s nadšením, je vždycky připravený. Choreografie s partnerem a skupinami máme nacvičené, snad i relativně synchronizované, ale chybí tam ta jedinečnost okamžiku. Nedostává prostor vnitřní hlas, který vám občas zavelí: Jdi za pánem v první řadě a sedni mu na klín. Nebo který vám radí, ať dnes netočíte jednu točku, ale deset, protože je na to prostor. Nebo ať si dneska odložíte boá na zpěváka vedle vás a rozehrajete s ním hru mezi šarmantním zpěvákem a koketní tanečnicí. To všechno by nešlo dělat, kdybych tančila jen choreografii a to je to, co podle mě dodá dané situaci něco jedinečného. Jsou pouze diváci tady a teď, co vše vidí a prožijí daný okamžik se mnou, tohle už se nebude opakovat.
Je skvělé připravit si plán a udělat si romantický večer s výbornou večeří, všude zapálenými svíčkami a horkou koupelí.
Je bezesporu super přijít připravený na zkoušku a vytáhnout si otázku, na níž jste se učili několik týdnů a umíte ji dokonale skrz na skrz.
Je to magické, když jedete s taneční skupinou v symbióze a vystupujete jako jedno tělo.
Víte ale, jakou má sílu, když vás doma drapne muž deset minut před odchodem z domu a řekne vám, že se rozhodl, že vás ještě pomiluje?
Znáte ten pocit úlevy a štěstí, když přijdou u zkoušky nečekané otázky mimo téma, mimo obor a vy stejně dokážete zareagovat a vybojovat jedničku?
A dovedete si představit tu nádheru, když slezete z pódia a řeknete si: Wau, co se to dnes stalo, to byl trans, to byla smršť, vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo.

Nemusíme mít vše pod kontrolou a vše správně podle pravidel. Osobně určitě více vzpomínám na zážitky, které jdou proti pravidlům a kontrole, protože to jsou ty zážitky, kdy jsem se odchýlila od očekávání a poslechla svůj vnitřní hlas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama