Žít svůj život

12. února 2018 v 7:50 | Nikol
Jak taky jinak, že? Jaký jiný život byste chtěli žít, než ten svůj? Řídíme si náš život opravdu my a žijeme tím pádem SVŮJ život nebo žijeme život, který si necháváme řídit někým jiným.
Fascinuje mě, kolik omezení, pravidel, zákazů a kompromisů si s sebou vlečeme a čím se omezujeme. Slyšeli jste už věty jako: Život je dřina. Nic není zadarmo. To víš, musíš něco obětovat. Práce není zábava atd.? Já je slyšela a slýchávám je stále. Slyšela jsem jich mnoho a mnoho a víte co? Vůbec s nimi nesouhlasím. 😊 Jak praví jedna známá česká píseň: Jaký si to uděláš, takový to máš. My, každý z nás zvlášť jako jednotlivec, si můžeme dělat úplně, ale úplně, co chceme. No a když máme tuhle možnost, můžeme samozřejmě dělat jen to, co nás baví a naplňuje. Nemusíme se nechat vláčet situacemi, které jsou nám proti srsti. Protestujte si na druhé straně, jak chcete, ale opravdu nemusíme. 😊
Chodím na shiatsu masáže k jedné skvělé masérce na Anděl. Pokaždé, když jsem od ní dřív vylezla z masážního koutku, vypadala jsem jako opilá nebo spíš do slova jako sjetá. Lidé na mě koukali jako na blázna, ptali se mě, co jsem si šlehla a hned také zjišťovali, kde to seženou. Vyprávěla jsem to jednou své masérce a ona se usmívala a s moudrým vševědoucím výrazem mi sdělila: "Víte, co je zajímavé? Že tenhle radostný spokojený stav, to je ten balanc, to je ta rovnováha. No a teď si vezměte, jak často jsme tím pádem vystřelení někam úplně mimo osu." Takhle jsem se na to nikdy dřív nepodívala. Dnes už se snažím žít obráceně - většinu času být v onom "sjetém stavu" toho balancu a jen okrajově se nechám někam odstřelit. Rychle se ale v takových chvílích zase snažím vrátit do svého středu. Jak na to? 😊
Je to jednoduché a zároveň velmi obtížné, protože se to na začátku může zdát jako velmi nestandardní, tím pádem vybočujícího ze statistického normy, odchylující se od normálního rozdělení, a proto také pro mnoho lidí nepochopitelné a divné.
Osobně vycházím z předpokladu, který zmiňuje Jaroslav Dušek v diskuzi s MUDr. Janem Šulou z 27.11.2017 (někde na 2 hod 35 min): "Klademe si otázky, na něž čekáme nějaké odpovědi, a přitom už máme všechny odpovědi v sobě. Jen někdy nechápeme, že to už jsou ty odpovědi." To je můj nástroj. Nehledat odpovědi u jiných lidí, ale sama v sobě nebo ve svém okolí. Někdy má člověk pocit, že se pohybuje ve světě, kde se kolem něj vynořují tzv. znamení, ale ony to ve skutečnosti nejsou znamení zvenčí, jsou to jevy, věci a symboly, kterým my sami věnujeme z nějakého důvodu pozornost, tedy vidíme to, co vidět chceme a slyšíme to, co slyšet chceme a tím pádem můžeme získat požadované odpovědi.
Dokud člověk nic neřeší a bere daný stav jako neměnný, tak si často nevšimne, že ho třeba bolí záda nebo má nafouklé břicho. V tomhle ohledu jsem například zažila velké prozření při experimentování se stravou. Celý život jsem si jedla tak nějak normálně vše, na co jsem přišla a vše, co mi chutnalo. Neměla jsem pocit, že mi je zle a necítila jsem se nekomfortně. Až do té doby, než jsem začala jíst zdravěji. Dnes už třeba vím, že po dvou řádcích mléčné čokolády mám nafouklé břicho (dřív jsem si toho všimla až po celé tabulce), vím, že po laktóze a cukru mám vyprahlo v ústech, po cukru mám nepříjemný povlak na zubech atd. atd. Přeladila jsem určité chutě a dnes jsem mnohem vnímavější na věci, které nepovažuji pro sebe za standard. Nesmířila jsem se se stavem, že mě holt někdy bolí břicho, někdy mi je těžko a někdy mám průjem. Ne, chci, aby mi bylo pořád dobře, takže když vidím, že na něco mé tělo reaguje podrážděně, tak už to příště nejím.
Moje kamarádka chodí permanentně se zablokovanými zády a vysvětluje mi, jak jí nesvědčí tenhle pohyb a tamten pohyb, jak teď musí odpočívat, protože je zima nebo teplo atd. Několik lidí jí už řeklo, že jde o emoční záležitost, ale ona to neposlouchá, pořád jede svou a vůbec nahlas nepřipouští, že by za zabokovanými zády mohla stát nečekaná ztráta otce. Neposlouchá své tělo. Na druhé straně mi teď na tanečním víkendu dala jedna účastnice za pravdu skutečným příkladem ze života. Nabádala jsem ženy na kurzu, aby poslouchaly své tělo a volily dobře své vztahy a jedna z účastnic se do procesu vložila se slovy: "To je pravda, prosím, opravdu poslouchejte, já jsem už dva roky v nefunkčním vztahu, neposlouchala jsem své tělo a dnes mám rakovinu."
Nemusíme zajít do takového extrému, naše tělo nám sdělí všechno mnohem dřív a tím nemyslím jen to, zda nás něco bolí nebo nebolí, ale sdělení také přicházejí skrze naše smysly. 😊 Někomu to možná zní ezotericky a někdo chce teď možná můj příspěvek zavřít, protože je to na něj moc ulítlé, já to ustojím. 😊
Poskytnu vám radši důkaz místo slibů. 😊 A víte co? Důkazů radši hned několik.
1. 1. Jedno období jsem studovala zároveň dvě školy a dělala dvě práce. K tomu jsem závodně tančila, a protože jsem si myslela, že mě vše baví, rozhodně jsem neměla pocit, že by toho bylo moc. Pak jsem ale jednu školu ukončila, v jedné práci si ulevila a najednou mi začalo docházet, že ta druhá škola mě už asi nějakou dobu nebaví. Pořád jsem si ale říkala: "Vydrž to." Zbývalo mi dopsat půl diplomky a naučit se na státnice, nic víc. Jednoho dne jsem se posadila a dovolila jsem si zažít pocit, že bych danou školu opustila? Jak mi bylo? Uvolnilo se napětí v celém těle, začala jsem se vnitřně smát a spadl mi obrovský kámen ze srdce. Jediné, co mě svazovalo byly různé strachy: "Co tomu řeknou ostatní?" "Nemůžu toho přeci nechat, to by bylo selhání." Atd. Pak mi ale došlo, že vzhledem k tomu, že vždycky všechno dokončuji, tak je pro mě mnohem větší výzvou školu nedodělat než dodělat a také jsem si uvědomila, že blízcí lidé, co mě mají rádi, tak mě pochopí a kdo mě nepochopí, tak mě asi zas tak rád nemá a nebo do této situace projektuje sebe a svá tzv. "selhání". Už jen ve chvíli, kdy jsem si dovolila tyhle myšlenky, tak mi začali lidé říkat, že vypadám odpočatá, svěží, skvěle, mladě a já nevím, co ještě. 😊
2. 2. Váhala jsem, zda vystoupit ze svého tanečního partnerství nebo se kousnout a setrvat v něm dále i přesto, že mě v mnohém spíš svazovalo než že by mi přinášelo radost. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla partnesrství ukončit, přestala jsem mít nafouklé břicho, začala se víc smát a opět nebyly neobvyklé otázky typu: "Ty vypadáš nějak svěže a vyžehleně, jak to děláš?"
3. 3. Pojďme se na to podívat i obráceně. V jednu dobu jsem chtěla opět navázat vztah s bývalým přítelem. Chtěla jsem za ním jet a co to: Kuny mi překousaly kabely v autě, takže jsem se za ním nedostala. Jednou měl přijet on za mnou a co se nestalo: Měla jsem neštovice. Po pár letech, když jsem znova měla stejné myšlenky a vypravila jsem se za ním, tak jsem cestou bourala a až k němu jsem tím pádem nedojela.
Někdy si myslíme, že víme, co děláme, ale víte co? Dokud myslíme, tak to nikdy nevíme, protože myslíme možná až moc. 😊 V knize Mudrc, surfař a byznysmanka jsem se dočetla, že všechna svá rozhodnutí činíme buď z pozice strachu nebo z pozice lásky. Pokud každou životní situaci klíčuji touto optikou, je život najednou tak snadný a je přesně vidět, co mi kde brání. Pokud naslouchám jen sobě a svému tělu, snažím se řídit láskou k sobě, tak jsou některá rozhodnutí mnohem snazší. Vidím pak nejen, kam mě směřuje mé tělo, ale výrazně mi pomohou i "znamení", která ve skutečnosti nejsou znameními, ale projekcí mé touhy. 😊
Jedu si takhle v autě a dumám, zda něco mám udělat nebo ne. Zapnu rádio a z něj se line píseň: "Víš, že žít se dá i líp, stoupáme výš, jen chtít se nebát, jen chtít se nebát."
Procházím se po vesnici na návštěvě u kamarádky, dumám, zda tohle pro mě bude dobrá volba a najednou najdu na zemi anděla.
Pochybuji , zda jdu dobrým směrem a najednou si všimnu hodin v metru, které ukazují 22:44:11.
Někdo to může považovat za náhodu, někdo si může klepat na čelo, já jen vím, že poslouchám své tělo, vnímám své smysly a vnímám odpovědi na mnou často ještě nevyřčené otázky. Nenechávám se do něčeho tlačit, protože to tak chtějí ostatní. Štěstí by nemělo být až na konci cesty, ale štěstí by měla být už samotná vykonávaná činnost. Takové štěstí člověk pozná pouze tehdy, když zkrátka žije svůj život. :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 12. února 2018 v 16:17 | Reagovat

Článek zařazuji do Výběru TT za jeho informativní poznatky i s příklady a zdroji poučení. Děkuji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama