Holky bylo to dobrý, ale ...

29. března 2018 v 16:25 | Nikol
Tohle je má legendární věta. Věta, díky níž si ze mě už všichni dělají srandu, všude mě citují, a dokonce se doma na mém stole leskne plaketa od jedné z mých tanečních skupin, kde mám přesně tuto větu vyrytou.
Četla jsem různé knihy a články a absolvovala jsem různé kurzy zaměřené na správné dávkování kritiky, motivování druhých a další podobná témata, a přesto u této věty stále zůstávám, i když si uvědomuji její úskalí. Dnes už jde spíš trochu o recesi, takže částečně tuhle větu používám, abych své tanečnice nezklamala a částečně je to tak vryté pod kůží, že zkrátka nemohu jinak.
Na tréninku třeba nechám určitou skupinu odjet celou choreografii a na konci jim řeknu: "Holky, bylo to dobrý, ale….je potřeba být rychlejší, přesnější, tady to bylo nejasné atd. atd." Má kurzistka Katka vše hezky shrnula ve své básni Středeční blues: "Pak říká Nikča ale, mám jenom dvě věci malé a pak čte z bločku - zrychli točku…"
Pravdou je, že někdy je opravdu náročné vymyslet, co za to ALE dosadit. Někdy se tak zakoukám, zamyslím se, jsem dojatá tím, jaký proběhl ve skupině pokrok nebo si vše jen užívám, jak to plyne a najednou skončí skladba, zadívá se na mě třeba deset párů očí a čeká, co já na to. Mohu chválit, samozřejmě, a pokud se mi vše bez výhrad líbí, tak opravdu chválím. Spíš se ale pochval na tréninku zdržuji, protože těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Když mi pak ale výkon některé ze skupin na vystoupení vyrazí dech, tak nelením, běžím za nimi a volám: "To bylo boží!"
Na tréninku se však snažím spíš vždy nějaké to ALE vymyslet. Proč? Protože jinak bych zde byla zbytečná. Pokud bych jen chválila a nevymýšlela si další a další nároky, tak by se nikdo nezlepšil. Pokud ale v kurzu panuje vesměs pozitivní atmosféra a jen občas podstrčím ostatním nějaké to ALE, můžeme o lepších výkonech podle mě nejen snít, ale také je zažívat.
Pravdou je, že vždycky, vždycky a ještě jednou zdůrazňuji že vždycky, se nějaké to ALE najde. Je jedno, zda jste začátečník nebo mistr světa, pokaždé vás lze pochválit za zlepšení a pokrok, který jste udělali a pokaždé se vám dá něco vytknout. A víte co je nejvtipnější? Že ty výtky se často týkají stejných věcí, ať jste začátečník nebo onen zmiňovaný mistr světa. Já například na tréninku, kde jsem v roli trenérky říkám: "Jste pozdě nad nohou, to chce přesně, přenes tu váhu, rychleji, rychleji." Pak jdu učit individuálku, kde mám v rukou jednu ze svých tanečnic, která je zároveň také trenérkou, opakuji jí totéž a ona mi na to celá upocená a udýchaná odpoví: "To je strašné, přesně na tomhle jsem dnes honila své holky a podle Tebe to sama nedělám." No a druhý den jdu já sama na svůj trénink a co po mně chce můj taneční partner a můj trenér? "Buď tam rychleji, jsi pomalá, no tak nad nohu, buď tam přesně." Když sleduji, jak trénuje naše česká taneční špička, slyším, že s nimi jejich trenéři řeší úplně to samé.
Čím víc totiž o dané oblasti víte, tím drobnější nuance jste schopni rozlišovat, takže to, co je pro začátečníka dokonalé, je pro mého trenéra pomalé a rozplizlé. To, co se jednomu zdá jako perfektní, druhého neoslovuje. Čím déle tančíte, tím širší vidíte škálu pohybů, dechů, rychlostí, rotací atd. A hlavně také, čím déle tančíte, tím více vidíte, kam až se můžete v pohybu dostat.
Filmy jako Dancer o Sergeji Poluninovi nebo Za hranicemi možností o Ritě Mamun nám ukazují hon za dokonalostí a tvrdé tréninky a je zde vidět, že se neustále dokola řeší totéž, a to i přesto, že jde o hvězdy jako je bývalý nejmladší sólista londýnského baletu nebo vítězka gymnastické disciplíny na olympiádě v Riu 2016. Oba hlavní aktéři těchto filmů vypadají místy zkroušeně a zničeně a není vůbec divu. Pokud celý den na něčem dřete a potom vám trenér řekne, že je to strašné, a pokud to uděláte takhle, budete ostudou pro celou zemi, zrovna vás to nenakopne. Je zde krásně vidět, že i na těch nejlepších jiní stále vidí nějaké to ALE.
Za sebe se ale přimlouvám, aby vedle touhy po výkonech byl na tréninku také důraz na lidskost a lidskou důstojnost. Je sice určitě skvělé vyhrát olympiádu, ale nedokážu si ani vzdáleně představit, jak musela utrpět psychika Rity Mamun roky a roky dřiny a nadávek. Je dnes všeobecně známo, jak negativní slova ovlivňují naše fyzické i psychické zdraví, o čemž pojednává například kniha Síla slov nebo můžete zhlédnout ruský dokument o vodě, který ukazuje, jak se voda může proměňovat, když se k ní chováme hezky a s úctou a jak reaguje, když jí nadáváme a přistupujeme k ní bez respektu. My sami jsme z velké části z vody, a proto je potřeba i naše tělo hýčkat s úctou a respektem, aby nestrádalo. Chápu, že nelze pořád jen chválit a vím, že sama také moc nechválím. Nicméně, ženy moje, tanečnice a vlastně i tanečníci, kterých mám méně. Nechválím vás, ale neskutečně vás doceňuji v každé minutě vašeho tance, a to od prvního okamžiku, co jste našli odvahu vstoupit na taneční parket. Respektuji a vážím si každého z vás a chválím vás za to, že jste, že chodíte na lekce, že se snažíte, že jste našli odvahu začít. Nicméně počítejte prosím s tím, že zde vždycky bude nějaké ale, jinak bych tu pro vás byla úplně zbytečně. Doufám, že všichni víte, že to bylo dobrý, ale mám jenom dvě věci:
1. vždycky to může být lepší a 2. vždycky tu tím pádem bude nějaké ale. :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 29. března 2018 v 17:13 | Reagovat

myslím že to je fér:) je to jak píšeš vždycky je co zlepšovat a kdybys jen chválila, byla by jsi zbytečná:)
a podle mě taková jasná kritika je lepší než nějaká zaobalená, alespoň pro mě

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 29. března 2018 v 22:20 | Reagovat

Opravdu je v každé činnosti a tvorbě, v životě, nějaké to "ale". Podněcuje, hodnotí, ale je potřeba stále myslet na lidskost a povzbuzení - potom jde všechno líp a "ale" je stále menší a nepodstatnější.
Krásný článek o životě, za něj tě ráda zařazuji do Výběru TT a moc děkuji - za všechny, které někdo k něčemu vede :-))

3 Nadalee Nadalee | Web | 29. března 2018 v 23:24 | Reagovat

Pravdivý článek. Kdyby trenér jenom chválil a nebylo v tom nějaké to "ale", pak by se skupina nikam neposunula :) Pokračuj dál.

4 Pufflie Pufflie | E-mail | Web | 9. dubna 2018 v 17:11 | Reagovat

Tenhle přístup je skvělej. Pamatuju si, jak jsem to takhle vždycky měla na dramaťáku. Učitel nás stále kritizoval a pak při premiéře všichni nadšeně tleskali a on nejvíce :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama