Život ve vzpomínkách...Co přítomnost?

13. března 2018 v 17:38 | Nikol
"Rozešli jste se? A netrápíš se?"
"Nemáš teď tanečního partnera? Jak to zvládáš?"
"Nevzali Tě na školu, na kterou jsi chtěla? Co budeš dělat?"
Klasické otázky plné strachu, které přicházejí z našeho okolí vždy nejvíce v době, kdy sami v sobě máme těchto otázek fůru.
Osobně pro mě jedním z nejvíce stresujících rozhovorů tohoto typu byl rozhovor s mými rodiči na téma: Čím se budeš živit?
Podotýkám, že to bylo v době, kdy jsem měla dokončenou vysokou školu, měla jsem za sebou necelých pět let praxe jako personalistka a téměř deset let praxe jako taneční lektorka, choreografka a tanečnice.
"No, čím se asi budu živit? Budu tancovat, to mě živí teď, bude mě to živit i dále."
"Ne, ne, ne, čím opravdovým? Máme na mysli nějaké seriózní zaměstnání. Co budeš dělat, až jednou nebudeš moct tančit?"
"No, to budu řešit až ve chvíli, kdy to nastane."
"No, to nejde, musíš mít plán!"
"Jaký plán? Vždyť člověk si může promyslet tisíc variant a stejně nastane ta tisícátá první. Na budoucnost se nelze takto připravit."
"Ale ano, lze, co budeš ještě dělat? Krom tancování."
"Proč bych měla ještě něco dělat?"
"Aby ses uživila."
"Ale vždyť já se uživím a krom toho už bych asi ani nic jiného nestíhala."
Takhle rozhovor pokračoval ještě zhruba hodinu a mně až pár hodin potom docvaklo, o co přesně v tomhle hovoru šlo. Zdánlivě se zde objevoval strach mých rodičů o mně a mou spokojenost kdesi v budoucnu. Ve skutečnosti zde ale mamka vybalila především své vlastní strachy a obavy, které se jí osobně zmocňují při otázce? "Co jednou budu dělat?" Míněno ve smyslu, co ona sama bude jednou dělat. (Snad jste mi teď porozuměli.)
S mamkou máme ve skutečnosti velice rozdílné povahy. Když se mi rozbije auto, řeknu jen: "Musí se spravit, zatím budu jezdit vlakem."
Moje mamka ale začne okamžitě jednat, aby rodina nebyla ani den bez auta, protože co bychom potom dělali?
Když nevidím úplně jasně budoucnost, tak říkám: "Ono to nějak dopadne, něco se objeví, nějak se to vyřeší."
Moje mamka bude převracet v rukou i nahlas tisíc variant, co dál. Bude o tom hodiny a hodiny mluvit, zvažovat všechna pro a proti, dokud nevybere to nejoptimálnější řešení.
V jejích otázkách byly tedy jen její vlastní strachy, které já osobně nezážívám.
To všechno byl a je JEN strach z BUDOUCNOSTI.
V bodě, kde se nacházíme, nás krom budoucnosti úplně stejně ovlivňuje i MINULOST, všimli jste si toho někdy?
"Proč tančíš?"
"Dělal jsem to vždycky, ani nevím, co bych dělal jiného a mám z toho hezkou postavu."
"Proč jsi s tímhle tanečním partnerem, když Ti to nevyhovuje?"
"Protože už jsme toho spolu tolik dokázali."
"Protože jsem mu slíbila, že ještě dva roky vydržím."
"Protože nikdo lepší nebyl."
Čtěte pozorně. Vidíte ve všech těch odpovědích ten minulý čas? To znamená, že už to bylo. Je jedno, zda to s tím člověkem v té minulosti bylo dobré, špatné nebo jsme si jen něco slíbili. TO BYLO. Jaké to je teď? Co chceme teď? Co nám to dává? Naplňuje nás to?
Nedávno jsem si uvědomila, že když mě přemůže někdy strach, tak je to vždy jen strach z minulosti nebo z budoucnosti. Pokud se ale při svých rozhodnutích ohlížím pouze na TEĎ - Jak mi je? Chci to teď? Stojí to za to? Tak žádný strach necítím.
Do budoucnosti nikdo nevidí (to berte s rezervou, nezpochybňuji, že existují výjimky). Můžeme nějak jednat, abychom za pět let něčeho dosáhli, ale zároveň zítra můžeme zemřít a co potom?
Když se ohlížím na minulost, tak si uvědomuji, že časy se mění a my taky. Bojím se třeba k něčemu rozhoupat, abych toho druhého neranila, protože jsme si v minulosti něco slíbili, ale přitom ten druhý už si to
1. nemusí dávno pamatovat
2. mohlo to mít pro něj úplně jiný význam a váhu
3. také se někam posunul a dnes už nestojí o to, co jsme si kdysi slíbili.
Takhle jsem se například před třemi lety bála vyslovit před tehdejším přítelem slovo ROZCHOD. Bála jsem se, protože jsem si myslela, že on mě má rád a on se mnou počítá. Za pár dní přeci jedeme na dovolenou, nedávno mě seznámil se svými rodiči atd. atd.
Když jsem to magické slovo nakonec přeci jen vyslovila, tak se jen usmál a řekl mi: "Chápu, cítím to stejně, v pohodě."
Absurdní bylo, že já se chtěla rozejít, protože jsme každý jiný a on se chtěl rozejít, protože jsme si podle něj byli moc podobní. To ostatně jen dosvědčuje, že stejné události mohou dva zúčastnění vnímat naprosto rozdílně.
Osobně se tedy dobrovolně vzdávám života v budoucnosti a v minulosti, abych nadále nebyla svázána žádnými strachy a jdu si naplno užít TEĎ. Co budete dnes dělat vy, je jen a jen na vás. :)

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marcela Marcela | Web | 13. března 2018 v 19:17 | Reagovat

Ano do minulosti se  tedy vracím, ale jen z určitých důvodu a jdu zas dál. A máš pravdu, vzorec chování rodičů se někdy přenese na děti a zbytečně.
Hezký článek. :-)
Jde vidět, že jsi svá ;-)

2 Meduňka Meduňka | Web | 17. března 2018 v 9:20 | Reagovat

Zařazuji do výběru na tema-tydne.blog.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama