Na cestě...Bez navigace

5. prosince 2018 v 13:01 | Nikol
"Je jen jedna dokonalá cesta, a tato cesta je před Tebou, vždy před Tebou." -Sri Chinmoy-

Mám zůstat? Mám odejít? Mám změnit trenéra? Mám přestat s tancem úplně? Co mám dělat? Necítím se šťastná. Něco mi zde chybí. Co je ta správná varianta? Co je ta správná cesta? Vidím cíl, ale nevidím, kudy k němu.

Jenže...

...i cesta může být cíl.

Existuje nespočet knih o uváženém rozhodování, o tom, jak si správně přát, o efektivitě, o time managementu, o prokrastinaci či o rozhodovací paralýze. Stejně stále váháme, jak se správně rozhodnout a je jedno, kolik jsme toho už načetli. Uvažujeme u velkých životních rozhodnutí, kudy se vydat, abychom nechybovali a abychom nelitovali.

Sama jsem se takhle rozhodovala, jakou si vybrat vysokou školu, když mě přijali na dvě současně a já na obě chtěla.
Váhala jsem, zda zůstat s tanečním partnerem, Honzíkem, s nímž jsme dosáhli mnoha vytyčených cílů nebo jít dál a riskovat, že už třeba tanečního partnera nenajdu.
Hodněkrát jsem přemýšlela, jakého životního partnera si zvolit a zda vůbec nějakého volit, či si radši dopřát čas sama pro sebe.
Takovým rozhodutím máme tendenci věnovat opravdu hodně pozornosti a hodně času, abychom neudělali chybu. Pak je ale mnoho menších rozhodnutí, která jsou zdánlivě bezvýznamná a my se jimi nezabýváme. Ve skutečnosti mohou ale naše životy mnohdy ovlivnit mnohem více, než si myslíme.

Bezmyšlenkovitě jsem takhle třeba před rokem odpověděla na jednu poptávku po vystoupení a odpověděl mi sympatický tanečník, blonďák zhruba v mém věku. Tehdy cizí člověk. Dnes už vím, že se jmenuje Jan Mexo Řehák a vedeme spolu taneční projekt s názvem Tanec jako odpověď. Mimochodem, to vystoupení kvůli kterému jsem se ozvala, se nakonec nekonalo, ale já získala skvělého kamaráda, lektora a tanečního parťáka v jednom.
Před třemi lety jsem si nechala ujet metro s tím, že pojedu až tím dalším, když přece nespěchám. No a co se stalo? Přišla ke mně Bára Dubanská: "Nikčo, to je let, co jsem Tě neviděla, to snad není možné, zrovna tento týden jsem na Tebe myslela a přemýšlela, jak se s Tebou spojím. Přítel totiž zakládá takový orchestr a potřebovali by pomoct s tancem." Tím přítelem tehdy byl Petr Kroutil, frontman Original Vintage Orchestra. Tenhle skvělý punk-swingový orchestr je mou taneční a hudební rodinou, s níž trávím mnoho volného času. Kývla jsem, že jim s tancem pomůžu v domnění, že budou chtít naučit pár kroků a vznikla z toho spolupráce a téměř každotýdenní koncertování, které mám tu čest doprovázet svým tancem.
Před pěti lety jsem se chystala na firemní párty a při odchodu z tanečního kurzu se mi zželelo jedné kurzistky, která chtěla něco podnikat a nevěděla, co s načatým večerem, tak jsem ji vzala s sebou. Tou ženou byla Zuzka Nováková, která se mi právě tehdy na téhle párty zmínila, že by chtěla odletět na měsíc do Brazílie, že tam má kamaráda, ubytování zajištěno, chce to jen letenky a někoho, s kým by vyrazila. Tak jsme vyrazily.
Takových příkladů mám spoustu. Byly to chvilky, kdy jsem hluboce nerozmýšlela, co se bude dít, jakým metrem pojedu nebo s kým někam půjdu. Prostě jsem spontánně jednala podle momentálního pocitu a nastavení a ono to vždycky dobře dopadlo.
Proč bych se tedy u zdánlivě "větších" věcí měla rozhodovat jinak, když právě tento přístup mi tak skvěle funguje?
Ve všech životních situacích, kdy se musím rozhodnout, kterou cestou se dále vydám, uplatňuji v podstatě dva přístupy.
Prvním mě inspirovala Iva Roze Skochová na konferenci TedX 2013. Navedla mě na položení prosté otázky v dobách nejistoty: "Kdyby mi zbývalo šest měsíců života, dělala bych tohle dále?" Takhle jednoduché to je. Hned vím, co chci a co ne.
"Kdyby mi zbývalo šest měsíců života, chtěla bych ještě studovat tuhle školu?" NE.
"Kdyby mi zbývalo šest měsíců života, chtěla bych ještě závodně tančit?" ANO.
"Kdyby mi zbývalo šest měsíců života, chtěla bych být s tímhle mužem?" NE.
Pak zde mám ale ještě druhý ověřovací přístup, který mi velí a upozorňuje mě, že si ve skutečnosti nemohu nikdy špatně vybrat. Každá cesta, kterou si zvolím může být dobrá a někam mě zavede. My samozřejmě nikdy nevíme, co by se stalo, kdybychom na párty vzali někoho jiného, jeli jsme o metro dřív nebo kdybychom na inzerát neodpověděli. Podle mě by si nás dotyční lidé našli jinou cestou nebo by se to prostě nemělo stát a místo toho bychom zažili něco jiného. Kdo by chtěl na tohle téma rozjímat víc, tak může u filmů Mr. Nobody nebo Butterfly effect.
Každá cesta je dobrá, ale co je důležité - MUSÍME ODLOŽIT NAVIGACI, protože I CESTA MŮŽE BÝT CÍL.
V životě sklouzáváme stejně jako v autě k zadávání cíle hned na začátku. To je samozřejmě z pohledu výkonu a z dlouhodobého hlediska rozumné, jenže...my někdy nevíme takhle dopředu, jaký je ten cíl. V Americe jsme takhle cestovali Kalifornií a jen shodou náhod jsme se dostali do Antelope Canyonu. Pro mě to byl jeden z největších zážitků, ale rozhodně to nebyl původní cíl. Byl prostě jen na cestě.
Cíl se někdy navíc může v průběhu cesty změnit, nemyslíte? Fotograf Steve McCurry poznamenal v dokumentu ke své výstavě, která zde před dvěma roky byla, že se třeba někdy vypraví s jasným cílem nafotit v nějaké destinaci nějaké snímky. Ale cestou se třeba ukáže, že ho potká něco mnohem zajímavějšího a pak je potřeba nelpět na předem stanoveném cíli, ale reagovat hned. Teď a tady. Vzít z toho maximum. Život totiž neběží podle jasných linek, ale podle různě klikatých čar a my zkrátka nevidíme za roh.
Jako dítě jsem chtěla tančit. Jako díte jsem tančila a tančím stále. Byl to můj sen. Původně bylo mým cílem JEN tančit. Pak jsem chtěla tančit a mít šaty jako princezna. Pak jsem chtěla závodit. Když jsem začala závodit, chtěla jsem samozřejmě vyhrávat. V průběhu času jsem zjistila, že když s tanečním partnerem vyhráváme, tak sbíráme zároveň body, které nás posouvají do vyšších tříd a to s sebou nese další možnosti. Větší výzvy, nové variace, dobré páry okolo, krásné soutěže, výlety dál po České republice a pak i výlety do zahraničí. Z malých lokálních soutěží ve vesničkách jako je Praskačka nebo Nové Strašecí jsem se postupně přesunula do Prahy, Brna, Ostravy, Olomouce a odtud do Frankfurtu, Berlína, Drážďan, Mariboru a Pésce. Mám zapnutou navigaci a jedu. Jenže v době, kdy jsem začínala tančit, to znamená v roce 1995 ještě žádné navigace nebyly. Byl to čas bez mnohých technologií, bez internetu, bez mobilů, bez navigace a já si moc dobře vzpomínám, že tenhle čas byl v něčem jednodušší, prostší a i cíl byl v důsledku toho všeho jasnější. Cílem tehdy pro mě bylo TANČIT. Nejlepší tanečnicí v této době v mých očích byla Lenka Čuříková, která tančila u nás v klubu. Dál moje znalosti a očekávání nesahaly, dál jsem neviděla, tanečnice světového formátu jsem neznala. Dnes mám youtube a vidím tanečníky z celého světa a vidím, že cíle přibývají, nároky rostou a tím se cíle víc a víc vzdlaují a zároveň jsou i víc a víc na dosah.
Je krásné, když člověk zadá do navigace cíl, jede a dojede tam. Dojede takhle podle navigace do cíle třeba 100x. Bezpečně, bez nehody, je tam. Dosaženo, odškrtnuto, tak jsme tady. Vytančili jsme třídu C. Jééé, už máme třídu B. Už máme třídu A, skvělé. Startujeme na Mistrovství republiky. Teď jedeme na svět. Byli jsme teď druzí v Německu, skvělé.
Ale víte co?
Myslím. Ne, jinak - cítím, že je na čase navigaci zase vypnout a položit si tu základní otázku: "Kdyby mi zbývalo šest měsíců života, chtěla bych to takhle?" NE. Ve skutečnosti bych se totiž chtěla vrátit k té původní podstatě - k tanci pro radost, protože CHCI, ne protože MUSÍM.
Včera mi taneční partner říkal: "Tak já přijedu i zítra." (jezdí za mnou z Brna a původně měl přijet jen v pondělí, úterý, čtvrtek, pátek). Krom toho se v sobotu uvidíme na závodech a v neděli zase na tréninku.
Zeptala jsem se ho: "A chceš přijet?"
On: "Musím."
"Jakto že musíš?"
"No, milá zlatá, bez tréninku to nejde. Pokud se chceme zlepšovat a chceme vyhrát, tak musím."
"Na to se Tě ale neptám. Já se Tě ptám, jestli CHCEŠ zítra přijet, ne jestli MUSÍŠ."
"A jaký je v tom rozdíl?"

Tak a to je ono. Často už ani nepoznáme rozdíl. Navigace totiž říká: TUDY, TUDY, TUDY a my si říkáme - jasně, jedu tudy, protože MUSÍM. No jo, ale tamhle je přeci odbočka na Mácháč, sice to není můj cíl a ani to není na cestě, ale co když tam teď zrovna CHCI?
Navigace sice zohlední nejrychlejší a nejkratší trasu a Waze vám stále aktualizuje současnou dopravní situaci, ale pořád je to jen stroj. A strojům chybí emoce, takže s tímhle vám navigace bohužel nepomůže. Proto je občas potřeba ji vypnout, otočit se jakýmkoli směrem a prostě vykročit, protože Ta správná cesta je před Tebou, vždy před Tebou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Platan Platan | E-mail | Web | 8. prosince 2018 v 22:49 | Reagovat

Navigácia trasy aj prepočítava ak sa rozhodneme inak :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama